Dějiny Lvova (1918–1939)
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny města Lvov mezi lety 1918 a 1939, po skončení první a před vypuknutím druhé světové války, byly charakterizovány krátkým obdobím násilných přechodů města pod kontrolu různých znesvářených stran ozbrojených konfliktů, následované obdobím mírového rozvoje, když se po roce 1921 město stalo součástí Polska.
První konflikt nastal, když na území Lvova vyhlásili Ukrajinci Západoukrajinskou republiku. Ten vyústil v povstání polské většiny obyvatel města. Po osvobození byli Poláci velmi rezervovaní vůči Židovské menšině, což vedlo k prvnímu novodobému lvovskému pogromu v roce 1918.
V pozdější době došlo ke střetu Sovětů a Poláků a nepovedeným pokusům Lvov obsadit. V meziválečném období pak došlo k rozvoji kultury a hospodářství. Ze strany polské vlády byla v tomto období prováděna politika polonifikace města. Za druhé světové války bylo město obléháno Rudou armádou a 1. horskou divizí nacistického Německa. Posádka měla příkaz nedovolit nepříteli obsadit město, aby tak neumožnili nepříteli vstoupit do Rumunského předmostí. Lvov a celá východní polovina Polska po nezdařené obraně připadla Sovětskému svazu.