Dějiny zemědělství
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny zemědělství zaznamenávají lidskou domestikaci rostlin a zvířat a vývoj a šíření technik pro jejich efektivní produkci. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nezávislá centra původu tvořilo nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého a Nového světa.
Již nejméně 20 000 let před naším letopočtem lidé sbírali a pojídali semena divoce rostoucích obilovin. Zhruba 9500 let př. n. l. bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin – pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. Rýže zdomácněla v Číně v období mezi 11 500 a 6 200 let př. n. l., následovaly ji mungo, sója a azuki. Prasata byla domestikována v Mezopotámii asi 11 000 let př. n. l., následně pak ovce v době mezi 11 000 až 9000 lety př. n. l. Skot vzniklý domestikací z divokých praturů se objevil kolem roku 8500 př. n. l. v oblastech moderního Turecka a Pákistánu. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji zhruba 7000 let př. n. l. Čirok byl domestikován v oblasti Sahelu v Africe asi 5000 let př. n. l. V oblasti jihoamerických And došlo před 8000 až 5000 lety př. n. l. k domestikování brambor, spolu s fazolemi, kokou, lamou a morčetem. V Mezoamerice byla divoká tráva teosinte domestikována na kukuřici před rokem 4000 př. n. l. Bavlna zdomácněla v oblasti Peru nejméně 3600 let př. n. l. Poměrně pozdě byl domestikován velbloud, asi 3000 let př. n. l.
Doba bronzová, počínající zhruba 3300 let př. n. l., byla svědkem intenzifikace zemědělství ve vznikajících civilizacích jako mezopotámský Sumer, starověký Egypt, Harappská kultura, starověká Čína a starověké Řecko. Během doby železné a klasického starověku šířila expandující Římská říše v oblasti Středomoří a západní Evropy zemědělství, založené na již existujících technikách dřívějších civilizací; navíc zavedla systém panství, který se stal základem středověkého zemědělství.
Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k významným přeměnám. Ty byly způsobeny zdokonalením technik a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů (například pomerančovníku) do Evropy přes Araby ovládaný Pyrenejský poloostrov (Al-Andalus). Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa se do Ameriky dostala pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz.
Zavlažování, střídání plodin a užívání hnojiv bylo zavedeno brzy po neolitické revoluci a značně se rozvinulo během posledních 200 let, počínaje britskou zemědělskou revolucí.
Od počátku 20. století zemědělství ve vyspělých zemích, a do menší míry v rozvojovém světě, zaznamenalo velké zvýšení produktivity nahrazením lidské práce mechanizací a zavedením syntetických hnojiv, pesticidů a šlechtění. Haberův–Boschův proces umožnil syntézu hnojiv na bázi dusičnanu amonného v průmyslovém měřítku, což výrazně zvýšilo výnosy plodin. Moderní zemědělství přineslo řadu sociálních, politických a environmentálních otázek jako znečišťování vod, biopaliva, geneticky modifikované organismy nebo celní a dotační politika. V reakci na to se ve 20. století vyvinulo ekologické zemědělství jako alternativa k používání syntetických pesticidů.