Frankové
germánské etnikum / From Wikipedia, the free encyclopedia
Frankové (od slova frank, „troufalý“, „smělý“,[1] latinsky Franci nebo gens Francorum) tvořili volný svaz germánských[2] kmenů, který byl poprvé zmiňován římskými zdroji ve 3. století v souvislosti s kmeny na středním (ripuárští Frankové, ripa = latinsky břeh) a dolním toku Rýna na pravém břehu řeky a u pobřeží Severního moře (sálští Frankové, salum = latinsky moře), tedy na hranicích římské říše. Později byl tento termín spojen s romanizovanými germánskými dynastiemi uvnitř kolapsu západořímské říše, které nakonec ovládly celou oblast mezi Loirou a Rýnem. Frankové poté získali moc nad mnoha postřímskými královstvími a germánskými národy. Později byli franští vládci uznáni katolickou církví jako nástupci dřívějších vládců západořímské Říše.[3][4][5]
Ačkoli se jméno Franků objevilo až ve 3. století, byly některé z původních franských kmenů Římanům známé již pod jejich vlastními jmény, a to jak spojenci poskytující vojska, tak nepřátelé. Nové jméno se poprvé objevilo, když Římané a jejich spojenci ztratili kontrolu nad oblastí Rýna. Frankové byli nejprve hlášeni jako spolupracující kmeny při nájezdech na římská území, ale od začátku byly tyto nájezdy spojovány s útoky na ně (Franky) z vnějších hraničních oblastí, například Sasy, a s touhou pohraničních kmenů přesunout se na římská území s nimiž měly po staletí úzký kontakt.
Mezi franské kmeny uvnitř římského pohraničí podél řeky Rýn patřili sálští Frankové, kterým bylo od prvních kontaktů umožněno žít na římském území a ripuárští nebo rýnští Frankové, kteří si, po mnoha pokusech, nakonec podmanili římské pohraniční město Kolín nad Rýnem a převzali kontrolu nad levým břehem Rýna. Později v období frakčních konfliktů v letech 450 až 460 a dále byl Frank Childerich I. jedním z několika vojenských vůdců, kteří veleli římským silám různé etnické příslušnosti v římské galii (zhruba v moderní Francii). Childerich a jeho syn Chlodvík I. čelili konkurenci Římana Aegidia jako soupeře o „místo krále“ Franků spojenými s římskými silami. (Podle Řehoře z Tours, držel Aegidius královskou moc nad Franky po 8 let, zatímco byl Childerich ve vyhnanství.) Tento nový způsob kralování, možná inspirovaný Alarichem I.,[6] reprezentuje začátek merovejské dynastie, která uspěla v dobývání většiny Galie během 6. století a také si vybudovala vedení ve všech franských královstvích na hranici Rýna. Právě na základě tohoto merovejského impéria v roce 800 vyvstali Karlovci jako noví císaři v západní Evropě.
Ve středověku se termín Frank stal synonymem pro západní Evropu. Karolinští Frankové vládli na většině území západní Evropy a založili politický řád známý jako Ancien régime, který skončil až s francouzskou revolucí. Západní Evropa sdílela svou oddanost římskokatolické církvi a jako spojenci se podíleli na křížových výpravách v Levantě, kde založili franská knížectví. Například v roce 1099 byla křižácká populace Jeruzaléma tvořena většinou francouzskými osadníky, kteří se v té době sami nazývali Frankové, a dalšími Evropany jako Španělé, Němci a Maďaři.[7] Toto mělo v mnoha jazycích trvalý dopad na jména pro západní Evropany.[8][9][10] Peršanům byla Západní Evropa známá jako „Frangistán“ a západní Evropané Arabům jako „franjī“.[11]
Od začátku byla franská království politicky a právně rozdělena na východní část (více germánskou) a západní část, kterou Merovejci založili na římské půdě. Východofranské království se začalo považovat za novou „Svatou říši římskou“ a od počátku se příležitostně nazývalo „Německo“. V samotné „franské“ západní Evropě se původní merovejské nebo „sálské“ západofranské království, založené v římské Galii a mluvící románskými jazyky, dodnes označuje jako „Francie“ – jméno odvozené přímo od Franků.