Meč
From Wikipedia, the free encyclopedia
Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku ho začaly vytlačovat palné zbraně.
Zhotovuje se z kovů a jejich slitin, nejčastěji ze železa, oceli nebo bronzu. Meč byl mnoho set let považován za prestižní zbraň, jejíž vlastnictví bylo v mnoha ohledech považováno za výsadu urozeného stavu rytířů a odznak bohatství.
Meč se typicky skládá ze dvou částí – čepele a jílce.
Čepel je zpravidla přímá a dvojbřitá – broušená po obou stranách, bývá zakončena hrotem (někdy zakulaceným), má velké rozpětí délky (až 1,5 m) a maximálně do 10 centimetrů šířky.
Zdobena obvykle nebývá. Pokud ano, jde nejčastěji o jednoduchou rytinu, znak (často kříž), ornament, jméno, bojový pokřik nebo osobní heslo (devisu) majitele. Rytina může být zvýrazněna měkčím kovem (stříbro, zlato, olovo, měď) zatloukaným do prohlubní, zbroušeným a leštěným, technika se nazývá taušírování. U středověkých křesťanských mečů může být v blízkosti záštity proražen malý otvor ve tvaru kříže. U čepelí z damaškové oceli se projevují dvoubarevné stopy.
U evropských mečů má čepel zpravidla charakteristický tvar a podélně jí prochází jeden nebo více „žlábků“. O tomto „žlábku“ se často tvrdí, že měl lépe odvádět krev, což je ale novodobý mýtus. Sloužil totiž ke zpevnění čepele v ohybu a k jejímu odlehčení, mečíř jej koval, aby pomocí něj čepel rozšířil do požadovaného tvaru. V pozdějších staletích (zhruba od 15. století) se začaly objevovat čepele se šestiúhelníkovým průřezem bez „žlábku“.
Čepel se ve všech kulturách vyráběla z nejkvalitnější oceli a byla velmi nákladná, ačkoliv zejména v Evropě také existovaly o něco méně kvalitní, zato avšak levnější meče pro hromadnější použití (např. běžné vojsko). Pro lepší meče se používaly čepele zhotovované pouze v několika střediscích. Mečíři si své umění předávali z generace na generaci a technologie před konkurencí tajili. Povolání mečíře bylo velmi ceněné.
Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity (u některých mečů nemusí být), rukojeti a hlavice (u některých mečů nemusí být). Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů až do jílců přesahující metr.
Křížová záštita tvoří předěl mezi čepelí a rukojetí. Původně krátký a rovný prut byl později delší, různě zdobený a pro zlepšení funkce vytvarovaný. Záštita se během vývoje na koncích ohnula směrem ke hlavici rukojeti a vytvořila takzvanou protizáštitu. Záštita znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním.
Rukojeť je místo za záštitou určené k držení meče. Bývaly často hodně a draze zdobeny, na jejich výrobu se používaly různé materiály.
Hlavice je zakončení jílce, měla tvar plochého medailonu, ořechu nebo para ořechu. Její primární funkce je vyvažovací. Zdobívaly ji znaky majitele, např. meč sv. Karla Velikého dal Karel IV. ozdobit znaky Římské říše a Českého království.