Nástup Lucemburků na český trůn
historický aspekt / From Wikipedia, the free encyclopedia
Nástup Lucemburků na český trůn označuje události od počátků jednání odpůrců českého krále Jindřicha Korutanského s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským roku 1309 do korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v roce 1311.
Po zavraždění posledního Přemyslovce na českém trůně Václava III. roku 1306 byl českým králem zvolen vévoda Jindřich Korutanský, proti kterému v zemi stála silná opozice v řadách šlechty, duchovenstva i patriciátu. V roce 1308 byl novým římským králem zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII. Následující rok (1309) se na něj obrátila s žádostí o pomoc část protikorutanské opozice v Čechách, v jejímž čele stáli cisterciáčtí opati Konrád Zbraslavský a Heidenreich Sedlecký. Jejich záměrem bylo svrhnout z českého trůnu Jindřicha Korutanského a dosadit na něj mladého syna Jindřicha VII. Jana, který si měl za manželku vzít Elišku Přemyslovnu, sestru Václava III. První jednání prolucemburské opozice v Čechách s římskoněmeckým králem se uskutečnilo v létě 1309 v Heilbronnu. Jindřich VII. si na této schůzce ústně potvrdil, že právoplatnou dědičkou českého trůnu je pouze Eliška Přemyslovna, a začal se českou otázkou vážně zabývat, což byl pro cisterciácké vyjednavače značný úspěch.
Na říšském sněmu, svolaném na sklonku srpna 1309 do Špýru, se Habsburkové vzdali svých nároků na české země a Jindřich VII. jim v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila již oficiální delegace protikorutanské strany, v čele s Jindřichem z Rožmberka a Heidenreichem Sedleckým. Výsledkem této schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž sliboval, že zachová všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí toho, kterého jim on vybere. Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římskoněmeckým králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Petr Žitavský ve své kronice líčí, jak Jindřich VII. chtěl na sněmu českému poselstvu vnutit za českého krále místo Jana svého dospělého bratra Walrama, protože se obával Janovy přílišné mladosti. Nakonec však podle Petra Žitavského před českým poselstvem kapituloval. Žitavského vyprávění o Jindřichových snahách prosadit na český trůn Walrama ovšem zpochybnila historička Lenka Bobková. Říšský sněm ve Frankfurtu sesadil Jindřicha Korutanského a za nového českého krále určil mladého Jana Lucemburského. Brzy po tomto jednání dne 14. srpna 1310 Eliška Přemyslovna v doprovodu některých pánů opustila Čechy a vypravila se ke dvoru Jindřicha VII. do Heimbachu, kam dorazila již 25. srpna. Jindřich VII. následně 31. srpna ve Špýru udělil Janovi české země v léno. Následujícího dne kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu ve špýrském dómu oddal. Jindřich VII. se pak věnoval přípravám svého tažení do Itálie a Jan Lucemburský se se svými rádci včetně Petra z Aspeltu vypravil 18. října do Čech. Po neúspěšném útoku na Kutnou Horu a Kolín obsadil Jan Lucemburský 3. prosince Prahu. Jindřich Korutanský i míšeňské oddíly následně opustili území Čech. Nástup Lucemburků na český trůn byl završen korunovací Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny v bazilice svatého Víta na Pražském hradě 7. února 1311.
Nástup Jana Lucemburského na český trůn předznamenal dalších 130 let vlády Lucemburků v českých zemích.