Římské provincie
administrativní jednotka římské říše / From Wikipedia, the free encyclopedia
Provincie (latinsky provincia, pl. provinciae) byla ve starověkém Římě základní a až do konce 3. století největší správní jednotka římského území mimo Apeninský poloostrov.
Současné slovo provincie užívané v češtině má svůj původ v tomto latinském termínu. Pojem provincie původně neoznačoval geograficky pevně stanovené a ohraničené území, nýbrž sloužil k určení územní působnosti úředníka, jemuž náleželo imperium. Například v průběhu druhé punské války bojovalo v Itálii souběžně několik římských vojsk, jejichž velitelům římský senát přikázal určitou oblast jako jejich „provincii“. Takovéto obvody však zanikly okamžikem, kdy příslušní velitelé složili po skončení funkčního období svůj úřad. Avšak v důsledku teritoriální expanze římského státu se ty obvody, které bylo pro jejich odlehlost obtížné ovládat přímo z Říma, konstituovaly v ony trvale geograficky vymezené správní celky, tedy v klasické provincie.
Správci či místodržiteli provincií se stávali politici senátorského stavu, kteří obvykle v předchozím roce vykonávali úřad konzula nebo praetora. Pozdější výjimku z tohoto pravidla představoval Egypt připojený Octavianem po smrti Kleopatry. Jeho místodržitelem byl prefekt (praefectus Augustalis) pocházející z jezdeckého stavu, přičemž senátorům byl vstup na egyptskou půdu zakázán. Odlišný způsob správy Egypta ovšem nebyl v rozporu s římským právem, neboť byl Egypt fakticky považován za Octavianův soukromý majetek.