Česká reformace
pojem označující svébytný reformační proud pozdního středověku a raného novověku zformovaný v Českém království / From Wikipedia, the free encyclopedia
Česká reformace je pojem označující svébytný reformační proud pozdního středověku a raného novověku zformovaný v Českém království. Během dvou staletí své existence nepředstavovala česká reformace jednolitý a neměnný celek. Ačkoli se ale štěpila do mnoha směrů (od konzervativců usilujících o setrvání v rámci římské církve až po radikálnější emancipované skupiny),[1] její jednotlivé větve pojily společné věroučné prvky (přijímání pod obojí, důraz na Boží slovo kázané ve srozumitelném jazyce, zdůraznění bezprostředního vztahu člověka k Bohu, odpor ke světské okázalosti a bohatství církve).[2][3] Pojem česká reformace v sobě zahrnuje především husitství a z něj vzešlou kališnickou (utrakvistickou) církev a jednotu bratrskou.[4]
Společně s hnutím valdenských bývá označována jako první reformace[pozn. 1][5], předcházející reformaci světové (protestantské). I přes vliv německé a švýcarské reformace na české prostředí, nedošlo k jejich splynutí s českou reformací, jež si udržela svůj vlastní vývoj až do potlačení povstání českých nekatolických stavů po roce 1620. Důsledky této porážky, zejm. konec náboženské svobody spojený s nucenou rekatolizací Čech i Moravy, potvrzené vestfálským mírem roku 1648, znamenaly konec české reformace jako samostatného reformačního proudu.[6] Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 k obnově svébytné české reformace nedošlo. Josef II. nerespektoval tradici české reformace a možnost přihlásit se k české konfesi nebyla vůbec nabídnuta. Císař v českých zemích nově trpěl pouze pravoslavné, luterány a kalvinisty, tedy konfese obvyklé v jiných částech jeho říše.[1] Navzdory tomu, že česká reformace zůstala definitivně rozptýlena uvnitř protestantského světa, její tradice nezanikla.[7] Dodnes se na ni odvolávají mnohé české i světové církve, jako např. Moravian Church (pokračovatelka rozptýlené Jednoty bratrské), Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská, Církev bratrská, baptisté aj.
Za přínos a jedinečný znak české reformace lze považovat na tehdejší dobu ojedinělý respekt vůči svědomí každého člověka, a to i člověka poddaného. Tato nevídaná tolerance byla alespoň zpočátku vynucena specifickými poměry v českých zemích, kdy po nerozhodném výsledku husitských válek nebyla žádná ze stran dostatečně silná na to, aby soupeře úplně porazila. Obě strany byly tedy v zájmu vlastního přežití, udržení míru a bezpečí nuceny nalézt způsob vzájemné koexistence. Z této nutnosti nakonec vzešla uvědomělá snaha o právní kodifikaci vzájemné tolerance a respektu ke svědomí druhé strany, k čemuž došlo kutnohorským náboženským mírem roku 1485. Ten se však týkal pouze soužití katolíků a utrakvistů, jiné náboženské skupiny si na zákonem povolenou existenci musely počkat až do vydání Rudolfova majestátu roku 1609.[1]