Cambridgeská škola
škola ekonomického myšlení / From Wikipedia, the free encyclopedia
Cambridgeská škola je škola ekonomického myšlení patřící do neoklasické ekonomie a její vznik je spojován s takzvanou marginalistickou revolucí – změnou paradigmatu v ekonomické vědě, kdy se v ekonomii začaly používat mezní veličiny. Kromě cambridgeské školy vznikly na stejném základě také lausannská a rakouská subjektivně psychologická škola.[1]
Hlavním zakladatelem Cambridgeské školy byl Alfred Marshall, jehož hlavní snahou bylo zachování klasické anglické politické ekonomie, přičemž škola je zaměřena na rovnováhu nabídky a poptávky na určitém trhu. Mezi Marshallova díla, která se stala základem cambridgeské školy, patří „Zásady ekonomie“ z roku 1890, jež byla ve své době jednou z nejvíce používaných učebnic ekonomie. V této knize se Marshallovi povedlo sepsat obě základní teorie neoklasické ekonomické školy – teorii mezní produktivity a teorii mezního užitku. Mezi další jeho díla spadající do Cambridgeské ekonomické školy patří „Průmysl a obchod “ (1919) a „Peníze, úvěr a obchod“ (1923), ve kterých se snažil popsat své představy tržní ekonomiky, která podle něj má být pozitivní a hybnou silou ekonomického růstu se má stát konkurence.[2]
Nejvýznamnějším Marshallovým nástupcem v rámci Cambridgeské školy byl Arthur C. Pigou, který se proslavil díky své teorii blahobytu, kterou popsal v dílech „Bohatství a blahobyt“ (1912) a „Ekonomie a blahobyt“ (1920). Je také autorem Pigouova efektu. Tato teorie tvrdí, že pokles cenové hladiny přispívá k nárůstu peněžních zůstatků, což má za následek zvýšení zaměstnanosti a produkce v krizi.[2] Mezi další významné představitele tohoto směru patří například Dennis H. Robertson, podílející se na rozpracování tzv. teorie peněz a na tvorbě tzv. teorie hospodářských cyklů. V počátcích své kariéry byli členy Cambridgeské ekonomické školy také Joan Robinsonová, autorka tzv. teorie nedokonalé konkurence, nebo John M. Keynes. Oba se sice později od Cambridgeské školy odchýlili k ekonomickému myšlení zaměřenému především na makroekonomickou analýzu, přesto však je v jejich pozdější tvorbě inklinace k tomuto směru jasně patrná.[3]
Až do 30. let 20. století šlo Cambridgeskou ekonomickou školu nazývat také školou anglickou, neboť šlo o školu v Anglii té doby nejvýznamnější. Z významných anglických ekonomů té doby pouze John R. Hicks neměl sklony přiklánět se ke Cambridgeské škole, neboť inklinoval spíše ke škole lausannské.[3]
Mezi nejvýznamnější znaky Cambridgeské školy patřilo úsilí o zachování tradice klasických anglických ekonomů Adama Smitha, Davida Ricarda a Johna Stuarta Milla. Proto se pro ni vžilo označení neoklasická, navzdory tomu se později tento pojem rozšířil také na lausannskou školu a také na většinu amerických i evropských marginalistů (s výjimkou rakouské školy).[3]
Cambridgeskou školu se školou lausannskou spojuje pozornost zaměřená na ekonomický blahobyt a ekonomickou rovnováhu, avšak hlavní rozdíl mezi nimi je v metodě zkoumání tržní rovnováhy. Cambridgeská škola se na rozdíl od laussanské (která rozvíjela především metodu všeobecné rovnováhy) zaměřila na metodu dílčí rovnováhy – v této metodě sledovala poptávku a nabídku v rovnováze určitého trhu ceteris partibus (předpoklad toho, že ostatní trhy probíhají beze změny)[3]