Maronitská katolická církev
From Wikipedia, the free encyclopedia
Maronitská katolická církev je katolickou církví v jednotě s Římem, původem z Libanonu.
Maronité byli na konci 4. století skupinou učedníků, shromážděnou okolo svatého Marona, který spolu s nimi založil mezi Antiochií a Aleppem klášter. Komunita těchto učedníků dodržovala vlastní tradice, ač byla součástí antiošského patriarchátu. V 2. polovině 5. století se maronité postavili na stranu nauky Chalkedonského koncilu; zásluhu na tom připisují zejména prvnímu maronitskému patriarchovi Janu Maronovi.
V 8. století se maronitští mniši přestěhovali do libanonských hor, kde nadále žili v relativní izolaci. V tomto období se začali rozvíjet jako církev a jejich hlavou začal být biskup, který přijal titul patriarchy Antiochie a celého Východu.
Ve 12. století, když byl v Antiochii založen latinský patriarchát, udržovali maronité kontakt s latinskou církví. V roce 1182 ratifikovali formálně maronité svou jednotu s římským biskupem. Faktem však zůstává, že společenství s Římem nebylo v podstatě nikdy přerušeno. Začátkem úzkých vztahů s Apoštolským stolcem byla návštěva patriarchy Jeremjáše II. Al Amšití (1199–1230) v Římě na Čtvrtém lateránském koncilu. Tehdy také začala postupná latinizace maronitského ritu.
V 16. století zemi obsadili Turci, a začala dlouhá staletí osmanské nadvlády. V 19. století začaly západní mocnosti poskytovat maronitům žijícím uvnitř osmanské říše ochranu, zvláště při masakrech v roce 1860 v Libanonu a v Damašku. Když v roce 1944 Francie umožnila Libanonu nezávislost, snažila se zaručit bezpečnost maronitské komunity: ústava požadovala maronitského prezidenta. Maronité tvořili jednu ze stran občanské války, jež trvala v Libanonu dlouhá léta od roku 1975. Tisíce maronitů Libanon opustilo a odešlo do západních zemí.
Maronitský patriarcha sídlí od roku 1790 v libanonském městě Bkerke. V Libanonu dnes existuje deset maronitských archieparchií=arcidiecézí a eparchií=diecézí s přibližně 850 farnostmi a šesti dalšími maronitskými jurisdikcemi na Blízkém Východě. V Římě též od roku 1584 existuje maronitská kolej.
Maronitská liturgie je západosyrského původu, ale doznala vlivu východosyrských a latinských tradic. Eucharistická liturgie je převážně variací syrské liturgie svatého Jakuba. Liturgie, původně sloužená v syrštině, se od 7. století (tj. od příchodu Arabů) slouží většinou v arabštině.
Existuje rozsáhlá komunita maronitů mimo Libanon. V r. 2017 už měli maronité více než 3 miliony,400 tisíc věřících po celém světě.