Pozdně antické náboženství
snahu o obnovu antického náboženství a kulturních tradic v době císaře Iuliana jako protiváhy křesťanství / From Wikipedia, the free encyclopedia
Pozdně antické náboženství (někdy méně přesně též pohanství v pozdní antice) je konvenční novodobé označení pro pestrý a nejednotný soubor náboženských či filosoficko-náboženských nekřesťanských (tj. pohanských) představ a systémů v oblasti tradiční řecko-římské kultury v době, kdy se po vydání milánského ediktu začaly střetávat s křesťanstvím jako rovnoprávným náboženstvím. Zahrnuje širokou škálu kultů, filozofických škol a mysterií nejrůznějšího stáří i původu. Jejich společným znakem bylo to, že byly akceptovanou součástí antické kultury v době, kdy zájem o tradiční náboženské kulty upadal a současně šlo o proudy mimokřesťanské, takže se křesťanství vůči nim v důsledku svého exkluzivního monoteismu negativně vymezovalo.
Pozdně antické náboženství se skládalo ze tří forem:
- tradiční polyteistická náboženství především ze starého Řecka a Říma
- císařský kult
- posvátná mystéria či mysterijní náboženství, jednalo se o starobylá Eleusínská mystéria, ale také o různé novější synkretické (původně východní) kulty božstev jako např. Kybelé, Mithry, Isidy aj.
Velký vliv na náboženství měly také vliv filozofické školy.