Pastorální teologie
From Wikipedia, the free encyclopedia
Pastorální teologie (nebo také praktická teologie) je obor teologie, který se zabývá různými aspekty pastoračního působení církve. Pojem „pastorální teologie“ poprvé použil Petr Canisius v 16. století, jako samostatná teologická disciplína vznikla až v 18. století.
Jedná se o teologickou reflexi o celku těch aktivit, které se dějí v církvi a církev se skrze ně uskutečňuje. »Jako vědecká disciplína se zabývá „aktuálním stáváním církve v dějinách“, „zdravou činností církve, chápané v její současnosti jako lidská činnosti, která se v církvi odehrává“ (Karl Rahner), „dialogickým vztahem mezi tím, co je náboženská praxe a mezi tím, co by měla být“ (Van der Ven) Úkolem pastorální teologie jako vědy je popsat situace a jejich možnou proměnu, aktuální praxi víry, křesťanství a církve, definovat zákony a modely změn.«[1]