Socialistický realismus (literatura)
literární směr / From Wikipedia, the free encyclopedia
Socialistický realismus je v literatuře směr oslavující úspěchy socialistického politického zřízení a hospodářství. Existoval jako součást obecnějšího socialistického realismu jakožto metody zahrnující všechny oblasti umělecké tvorby. Vznikl Sovětském svazu v 30. letech dvacátého století a vrcholu dosáhl v 50. letech. Spojení poprvé použil Ivan Gronskij v roce 1932, následně jej zpopularizovali kulturní činitelé jako Andrej Ždanov a vlivní spisovatelé, zejména Maxim Gorkij. Jeho román Matka z roku 1906 byl chápán jako předpoklad a vzor pro socialistickorealistickou prozaickou tvorbu.[1]
Charakteristickými žánry se stala agitační poezie, obvykle oslavující zdatné pracovníky a stranické funkcionáře, a budovatelský román, popisující rozkvět původně zanedbaných továren a zemědělských družstev. Texty byly sestavovány podle předem daných formulí a schémat, pro postavy bylo charakteristické černobílé rozlišení – na jedné straně nadšení dělníci, na druhé straně zrádci a kolaboranti, mezi nimi váhaví intelektuálové, jejichž úkolem je prozřít. Odmítnuta byla většina „dekadentních“ postupů literární moderny a avantgardy, výrazově měli autoři čerpat z realismu, v marxistickém prostředí označovaného jako kritický realismus. Údajně neživá „objektivní realita“ však byla považována také za nefunkční manýru a měla být oživována revoluční pravdou, stranickostí a vědomím budoucího zdaru.[2]
K nejpopulárnějším tvůrcům v Sovětském svazu patřili Nikolaj Ostrovskij (Jak se kalila ocel, 1932–1934), Konstantin Michajlovič Simonov nebo Leonid Maximovič Leonov (Ruský les, 1953). Po druhé světové válce následovalo období socialistickorealistických děl bez významnějšího konfliktu: vzhledem k tomu, že socialismu bylo oficiálně dosaženo, zachycovaly příslušné prózy pouze další a další úspěchy a optimistický život, bez dílčích proher, střetů, zklamání či jakékoliv psychologizace. V poezii šlo o rozsáhlé oslavy Stalinových schopností.[3] O texty bez ambice umělecky experimentovat nebo přinášet zábavu, byť jinak dokonale naplňující stranické požadavky, nejevila sovětská veřejnost příliš velký zájem, a tak na přelomu 50. a 60. let přestal být schematický socialistický realismus režimem prosazován.[4]
V poněkud odlišné podobě se rozvíjel v nekomunistických zemích. V Československu byl ve 30. letech vnímán jako pokračování předchozích snah v rámci proletářské literatury a avantgardy a autoři jako Marie Majerová, Marie Pujmanová nebo Ivan Olbracht v jeho rámci přicházeli s umělecky různorodými texty využívajícími uměleckých způsobů vyprávění či reportážního stylu.[5] Po únorovém puči v roce 1948 se stal socialistický realismus na celé následující desetiletí preferovaným žánrem v rámci československé kulturní politiky. Budovatelské romány a poezii psali v jeho rámci jak zavedení autoři, nyní již bez větších uměleckých ambicí, tak noví tvůrci. Podobně jako v SSSR se socialistický realismus začal vytrácet od konce 50. let s nástupem nové umělecké generace.[6]