Spartakovo povstání
velké povstání otroků proti Římské republice (73-71 př. n. l.) / From Wikipedia, the free encyclopedia
Spartakovo povstání (známé též jako třetí povstání otroků) bylo největší povstání otroků ve starověku, které ohrozilo samotnou existenci mocné Římské republiky. Od předchozích dvou velkých vzpour (první a druhé povstání otroků na Sicílii) se odlišovalo zejména tím, že jeho jádro netvořili otroci, ale gladiátoři. Mělo vojenskou organizaci a jeho vůdce Spartakus vynikal odvahou, organizačními schopnostmi a taktickou vyzrálostí.
Spartakovo povstání | |||
---|---|---|---|
Spartakova smrt, Hermann Vogel (1882) | |||
Trvání | 73–71 př. n. l. | ||
Místo | Apeninský poloostrov | ||
Souřadnice | 41°6′ s. š., 14°12′ v. d. | ||
Výsledek | rozhodné vítězství Římanů | ||
Strany | |||
| |||
Velitelé | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Ztráty | |||
| |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Rebelie začala roku 73 př. n. l., když gladiátor Spartakus, původem z Thrákie, zorganizoval v gladiátorské škole v Capui vzpouru, která byla prozrazena, ale podařilo se uniknout skupině asi 70 gladiátorů. Skryli se na hoře Vesuvu, několikrát porazili různě velké oddíly římského vojska a získali jejich zbraně. Postupně se k nim přidávali další otroci, pastevci a v menší míře i svobodní rolníci, až jich nakonec bylo přes 120 000.
Se Spartakovým cílem odvést otroky z Itálie severní cestou část z nich nesouhlasila a pod vedením Gala jménem Crixus se od Spartaka roku 72 př. n. l. oddělila. Tato skupina byla krátce nato poražena u hory na poloostrově Gargano. Spartakovo vojsko, vůči němuž se následně římské vojsko obrátilo, však zvítězilo v několika bitvách v severní Itálii.
Přestože nyní měli otroci cestu přes Alpy volnou, pustili se z neznámých důvodů na jih, obsadili město Thurii (Thurioi), které učinili svou základnou, ale nepodařilo se jim přeplavit na Sicílii.
Mezitím se velitelem římských vojsk stal Marcus Licinius Crassus, který v armádě zavedl disciplínu, postavil nové legie a uzavřel Spartakovy přívržence na Bruttijském poloostrově na jihu Itálie. Spartakovým přívržencům se sice podařilo dostat z obklíčení (71 př. n. l.), ale od hlavního Spartakova vojska se oddělily oddíly pod vedením Gannika a Casta, které byly Římem poraženy. Samotné Spartakovo vojsko bylo nakonec poraženo v Apulii na řece Silarus, kde v namáhavém boji zemřel Spartakus a asi 40 až 60 tisíc vzbouřenců. Poslední skupinu vzbouřenců v severní Itálii nakonec zničil Pompeius, který se právě vracel z Hispánie, za což mu senát dovolil ucházet se o funkci konzula. 6 000 zajatých otroků dal Crassus ukřižovat podél cesty Via Appia.
Spartakovo povstání bylo v průběhu dějin vnímáno jako symbol boje proti otroctví a nespravedlnosti. Stalo se námětem mnoha kulturních děl, od obrazů a soch, přes knihy, divadelní hry a balet, až po filmy a seriály.