Starý jišuv v 19. století
From Wikipedia, the free encyclopedia
„Starý jišuv“ v 19. století se vyvíjel pod vlivem zejména dvou faktorů: vojenských konfliktů Osmanské říše a s nimi souvisejícím rostoucím vlivem evropských mocností v Palestině a také stále zesilující přistěhovalectví aškenázských židů zejména z území Ruského impéria. V celém procesu vývoje „starého jišuvu“ v tomto období můžeme vysledovat několik opakujících se mechanismů a tendencí, přičemž celý tento proces se odehrával přinejmenším až do konce krymské války na pozadí začarovaného kruhu: Palestinu vyčerpávaly boje mezi kmenovými klany, a poskytovala proto jen malé výnosy, jež nestačily na pokrytí výdajů na armádu, která by učinila přítrž neustálým vzájemným střetům soukromých armád.
Stěžejní impuls pro vývoj palestinského židovstva představovaly války. Roku 1840 i 1856 vyhrála Osmanská říše jen díky vydatné pomoci mocností, zejména Velké Británie. Vědomí vlastní slabosti nutilo sultána usilovat o reformu své říše, což s sebou přinášelo mimo jiné také liberálnější postoj vůči židům. Evropské mocnosti navíc za svou vojenskou pomoc očekávaly nějakou odměnu a cítily se být oprávněny stále více intervenovat do vnitřních záležitostí Osmanské říše, přičemž vhodnou záminkou k takovým zásahům se stala deklarovaná ochrana minoritních skupin obyvatelstva. Tímto způsobem se do role ochránce židovské menšiny delegovala Velká Británie. Tuto pomoc přivítali především aškenázští přistěhovalci, kteří nepožívali stejných práv jako domorodí sefardští židé; ti o takovou ochranu příliš nestáli a využívali spíše jen zdravotnických a vzdělávacích aktivit britských misijních společností. Posledním z řady důležitých důsledků válek (konkrétně z let 1853–1856 a 1877–1878) představovalo přerušení toku finančních příspěvků od ruských židů, což nutilo „starý jišuv“ hledat alternativní způsoby získávání prostředků k obživě.
Druhým významným stimulem se pro „starý jišuv“ stala neustále se zrychlující imigrace aškenázských židů. Tento proces s sebou přinášel jednak růst židovské populace a zakládání nových židovských čtvrtí a osad, především však diferenciaci palestinského židovstva. Od počátku 40. let 19. století se v Palestině začala etablovat svébytná skupina Aškenázů, jež nakonec vytvářela svou vlastní organizační strukturu a odmítala se podřizovat autoritě nejvyššího sefardského rabína. Aškenázové přitom šikovně využívali ochotné pomoci konzulů, pro než spor mezi sefardskými a aškenázskými židy představoval další příležitost, jak zasahovat do osmanských záležitostí.