Středověká hudba
From Wikipedia, the free encyclopedia
Středověká hudba je termín, který označuje období evropských dějin hudby, která se vyvíjela v závislosti na rozmachu křesťanství, tedy od pádu Říma do asi roku 1400. Již v prvních stoletích po jeho vzniku se vytvářely různé formy jednohlasého liturgického zpěvu (chvalozpěvy, hymny atd.) zvaného cantus planus, jehož pozdějším vrcholem byl gregoriánský chorál. Z ryze duchovní hudby se v pozdním středověku posléze vyvinula i hudba světská, včetně lidové. V průběhu celého tohoto dlouhého období se dochází postupně k rozvoji vícehlasu, zdokonalování hudebních nástrojů i hudebního zápisu, který na jeho konci (tedy před nástupem renesance ve druhé třetině 15. století) se již velmi přibližuje základům klasické notace. První formy moderní evropské hudební notace vyvinuli katoličtí mniši, aby standardizovali liturgii v celosvětové církvi. Polyfonická (vícehlasá) hudba se vyvinula z monofonického zpěvu v pozdním středověku až do renesance.
Mezi středověké dechové nástroje patřila flétna, zobcová flétna, píšťaly, rohy, trouby, šalmaje. Drnkací strunné nástroje byla loutna a harfa. Smyčcovým nástrojem byla viola, rovněž existovaly rané verze varhan a houslí (nebo vielle). Klávesový nástroj byly především varhany a ve 14. století již také klavír ve své primitivní podobě.
Během raného středověku byla vokální hudba tvořena pro liturgie, převážně gregoriánský chorál, monofonickou hudbu, používající jedinou, doprovodnou vokální melodickou linii. Polyfonické vokální žánry, které používaly vícenásobné nezávislé vokální melodie, se začaly vyvíjet během vrcholného středověku a začaly převládat koncem 13. a začátkem 14. století.
Mezi významné středověké skladatele patří Hildegarda z Bingenu, Guillaume de Machaut, Magister Léonin, Perotinus Magnus, Philippe de Vitry, Francesco Landini a Johannes Ciconia.