Byzantsko-seldžucké války
From Wikipedia, the free encyclopedia
Byzantsko-seldžucké války byly sérií několika velkých bitev, které rozhodovaly poměr sil v oblasti Anatolie a Sýrie mezi Byzantskou říší a říší seldžuckých Turků. Turečtí nájezdníci pocházející ze stepí střední Asie používali taktiky podobné, jako kdysi Hunové útočící na Římskou říši kombinované s muslimskou zanícenou bojovností; v mnoha ohledech Seldžukové Byzanci zaujali místo muslimských rivalů Byzance, kteří s Byzancí bojovali od byzantsko-arabských válek započaté volenými, umajjovskými i abbásovskými chalífy v Levantě, severní Africe i Anatolii.
Byzantsko-seldžucké války | |||
---|---|---|---|
konflikt: Úpadek Byzantské říše, Křížové výpravy | |||
Byzantinci s křižáky obléhají Nikaiu, středověká iluminace | |||
Trvání | 1048–1308 | ||
Místo | Anatolie | ||
Výsledek | bezvýsledný, formální vítězství Byzance
| ||
Změny území | mnohé územní zisky ve prospěch Seldžuků | ||
Strany | |||
| |||
Velitelé | |||
| |||
Síla | |||
| |||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V současnosti se jako na rozhodující zlom v byzantsko-seldžuckých válkách nahlíží na bitvu u Mantzikertu roku 1071; nicméně stav byzantského vojenství byl pochybný již před rokem 1071 a turecké nájezdy na byzantské teritorium probíhaly v době hroutícího se themního systému. Dokonce ani po porážce u Mantzikertu byzantská moc v Anatolii nepadla okamžitě, ani Turci své poražené protivníky vyloženě nepronásledovali – trvalo dalších dvacet let než Turci ovládli téměř celý poloostrov, a ta vláda netrvala dlouho.
V rámci tureckých výbojů směřovaly útoky Seldžuků Fátimovskému chalífátu v Egyptě, když Turci vtrhli do Palestiny a dobyli Jeruzalém. Válka proti Fátimovcům však v pohledů Tzurků byla něčím víc než válka proti Byzanci – byla džihádem, svatou válkou. Turci, kteří do islámského světa vstoupili z východu přijali sunnitskou podobu islámu a na šíitské Fátimovce pohlíželi jako na heretiky. Bitva u Mantzikertu se však stalo podnětem pro byzantského císaře Alexia I., který požádal o pomocné sbory papeže Urbana II., který roku 1095 vyhlásil první křížovou výpravu, jejíž cílem se stal právě Jeruzalém. Ačkoliv křižáci nevstoupili do byzantského žoldu, jak si Alexios představoval, sto let po bitvě u Mantzikertu se Byzantincům i s křižáckou pomocí podařilo ovládnout rozsáhlá anatolská území, zejména při pobřeží a Turky zatlačit do vnitrozemí a rozšířit byzantský vliv až do oblastí Palestiny a Egypta. Později již byzantinci nebyli schopni dalších křížových výprav využít ve svůj prospěch a nakonec čtvrtá křížová výprava pod vlivem Benátek dobyla samotnou Konstantinopol. Byzantský dvůr v exilu vybudoval v Anatolii Nikájské císařství. Seldžuckým Turkům se podařilo od oslabeného Nikájského císařství získat část území pro vlastní Ikonyjský sultanát (zvaný též Rúmský), později ale sám sultanát padl do rukou Mongolům, což vedlo k vzestupu gházíů a nakonec k počátku byzantsko-osmanským válkám.