Hermés
bůh z řecké mytologie / From Wikipedia, the free encyclopedia
Hermés (řecky Ἑρμῆς, v dórském dialektu Ἑρμᾶς – Hermás, u Homéra též Ἑρμέιας – Hermeiás) je starobylý řecký bůh pastvin, stád a obecně přírody a vegetativních sil, ochránce cest a hranic, původně snad i chtonické povahy.[1][2] Jeho uctívání velmi pravděpodobně pochází ještě z prehistorické[3] předmykénské[4] doby a v různých podobách zůstávalo populárním až do konce starověku. Za dobu svého trvání prošlo komplikovaným, podle některých badatelů až ohromujícím[5] vývojem, který zejména ve své rané fázi není doposud v úplnosti srozumitelný a je předmětem diskusí. V rozvinuté podobě svého kultu tak Hermés získal osobitý, „jedinečně komplexní“[6] charakter.
Hermés | |
---|---|
Hermés jako vousatý muž s některými ze svých atributů – venkovským kloboukem, holí a okřídlenými sandály. Attický lékythos červenofigurového stylu, cca 480-470 př. n. l. Metropolitní muzeum umění, New York | |
Symboly | okřídlené sandály, okřídlená helma, želva, lyra, kohout |
Sídlo | Olymp |
Rodiče | Zeus a Máia |
Děti | Pan, Hermaphroditus, Abdéros, Autolykos |
Římský ekvivalent | Mercurius |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Hermovými charakteristickými znaky v mytologii jsou lstivost, rychlost, pohyblivost a nestoudnost[7][8] – je ochráncem nejen pro stáda navracejícím majitelům zatoulané kusy, ale i pro jejich zloděje, pocestným nejen pomáhá neztratit se, ale za noci je ze správné cesty i svádí,[9] a hranice nejen střeží, ale i překračuje. To platí i v přeneseném smyslu, takže lze obecně říci, že „operuje vně ustanovených hranic zvyků a zákona.“[10] Svým překračováním hranic Hermés boří tabu a tím navozuje novou situaci a příležitosti či nově definovaný řád.[5] Má tedy ambivalentní a současně šibalskou povahu; na rozdíl od ostatních mytologických šibalských postav ovšem není reprezentantem chaosu a neuspořádanosti a vždy zůstává nositelem božských kvalit, které pouhé šibalství transcendují.[11] I pochybné činy provádí s charakteristickou vynalézavostí a určitou ladností a důvtipem. Je bohem reprezentujícím samotný nepřetržitý tok života v jeho plynutí a proměnlivosti, s jeho záhadami, nepředvídatelnými okolnosti, náhodami, ale i nehodami,[12] „základní aspekty živoucí reality“, které se – bez ohledu na morální hledisko – „znovu a znovu vynořují v těch nejrozmanitějších formách a které zahrnují ztráty i zisky, darebáctví i laskavost.“[13]
Toto archaické pojetí je později zatlačováno do pozadí a ačkoli nikdy nebylo zcela eliminováno, počínaje homérskou dobou v nově se ustavujícím systému olympské hierarchie Hermés už vystupuje více jako posel bohů, především svého otce Dia, jehož rozhodnutí oznamuje a provádí, takže je prostředníkem mezi bohy navzájem i mezi bohy a lidmi. Vždy se nachází a působí mezi různými světy; specifickým projevem této jeho funkce je, že jako psýchopompos odvádí zemřelé ze světa živých do podsvětí. Odtud se stává bohem všech dovedností, které s rolí zprostředkovatele souvisí, tedy zejména výmluvnosti a přesvědčivého užívání řeči, vynalézavosti, myšlení a nakonec intelektuální aktivity vůbec, ale také např. chlapecké výchovy a tudíž i řeckých gymnasií a zápasnické zdatnosti, a bohem veřejného prostoru a tam prováděné činnosti, zejména obchodu a z něj plynoucího zisku. Je bohem sociálního kontaktu a komunikace, který na jedné straně pomocí lsti nebo klamu, ale na straně druhé i prostřednictvím porozumění, pochopení nebo nové interpretace, vždy podle okamžitých okolností, nachází účinné řešení i jinak bezvýchodných či patových situací. V této podobě je jedním z dvanácti Olympanů, z nichž je lidem nakloněn nejpříznivěji,[14] a patří mezi nejpopulárnější řecké bohy vůbec, i když více než v oficiálním kultu je jeho uctívání rozšířeno v lidovém náboženství;[4] nezdá se, že by s výjimkou Arkádie, kde vznikl, jeho kult zapustil hlubší kořeny.[15] Někdy je dáván do souvislosti[16][17] – podle řady badatelů však ne příliš přesvědčivě[18] – s mystérii Kabeirů na Samothraké.
Rozličnost jeho funkcí již ve starověku ojediněle vedla k tomu, že mohlo být rozlišováno několik Hermů,[19] tedy odlišných bohů stejného jména. Ovšem všechny tyto různorodé oblasti Hermovy působnosti, třebaže se některé mohou zdát vůči předhomérskému pojetí až překvapivé, ve skutečnosti nejsou nové – jsou jen rozvinutím stále týchž hermovských kvalit,[20] tedy vnějškovitosti, otevřenosti, pohybu, přechodu, změn stavu a styku cizorodých prvků.[6] Hermés a jeho působení totiž nejsou charakterizováni ani tak jednotlivými sférami činnosti či jejich souhrnem, ale především zcela specifickým a tomuto bohu vlastním způsobem, jímž vše provádí bez ohledu na to, čeho se to dotýká.[20]
V římské tradici byl Hermés ztotožněn s numinem zisku Mercuriem, pod helénistickým vlivem i s jinými bohy. Obzvláště vlivnou se od pozdního starověku až do konce novověku stala postava Herma Trismegista vzniklá spojením s egyptským Thovtem, která však s vlastní podobou Herma jako antického boha souvisí jen velmi volně.
Jako pastýřský bůh je zobrazován v podobě zralého až postaršího vousatého muže s venkovským kloboukem, často ithyfalicky. Tuto podobu si udržuje přibližně do 5. století př. n. l. – objevuje se tak zejména na hermách a na výjevech vázového malířství. S proměnou v posla bohů v následujících staletích nabývá podobu mladistvou až jinošsky půvabnou s atletickými rysy – patrně nejznámějším příkladem tohoto pojetí je tzv. Hermés Ludovisi či Hermés s dítětem Dionýsem pokládaný za dílo Práxitela. Jeho atributy spolu s kloboukem jsou hůl a zlaté okřídlené sandály.
Z religionistického hlediska je Hermés pro starověké Řecko jedním z jeho kulturních hrdinů. Pro jungiánskou psychologii zosobňuje jeden z mužských archetypů.[21] Až do současnosti jsou postava Herma a s ní spojené atributy na Západě obecně srozumitelnými symboly používanými v různých sférách včetně populární kultury.