Období Kamakura
From Wikipedia, the free encyclopedia
Období Kamakura (japonsky 鎌倉時代, Kamakura-džidai) je období dějin Japonska mezi lety 1185 až 1333. Následovalo po období Heian, jehož poslední desetiletí byla poznamenána spory mezi dvěma nejvýznamnějšími vojenskými rody Minamoto (též Gendži) a Taira (též Heike) a jež vyústily v krvavou genpeiskou válku (1180–1185). V té zvítězili Minamotové v čele s Joritomem Minamotem. Joritomo si už roku 1180 zvolil za své sídlo Kamakuru na jižním okraji nížiny Kantó, která ležela 400 kilometrů od císařského hlavního města Kjóto.[1] A právě podle Kamakury získalo název celé následující období, kdy odtud Joritomovi následníci ovládali Japonsko. V roce 1192 získal Joritomo od císaře dědičný titul seii taišógun (obvykle zkracovaný na šógun), což byla formálně nejvyšší funkce v systému vojenské vlády, tím vznikl šógunát Kamakura[2] Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.[3]
Po Joritomově předčasné smrti v roce 1199 se vlády v šógunátu zmocnili regenti šóguna (tato funkce se nazývala šikken) z rodu Hódžó a funkce šóguna se stala zcela bezvýznamnou.[4] Rod Hódžó vládl prostřednictvím nastrčených osob, které dosazoval na místa šóguna.
V roce 1221 se pokusil vystoupit proti vládě klanu Hódžó císař v pozadí Gotoba, podporovaný kláštery z hlavního města. Povstání, které je nazýváno nepokoje éry Džókjú či válka Džókjú, však bylo potlačeno. Gotoba byl poslán do vyhnanství a většina vůdců byla potlačena.
Změna způsobu vlády vyvolala potřebu nového zákoníku, který byl vydán roku 1232 a nazýval se Zákoník Džóei. V něm bylo poprvé uzákoněno feudální uspořádání v Japonsku.[5]