Sofia Goggiová
italská lyžařka / From Wikipedia, the free encyclopedia
Sofia Goggiová (nepřechýleně: Goggia, * 15. listopadu 1992 Bergamo) je italská alpská lyžařka specializující se na rychlostní disciplíny sjezd, obří slalom a Super-G. Závodí také v superkombinaci.
Sofia Goggiová | |
---|---|
Sofia Goggiová, 2019 | |
Datum narození | 15. listopadu 1992 (31 let) |
Místo narození | Bergamo, Itálie |
Výška | 169 cm |
Hmotnost | 67 kg |
Sportovní informace | |
Sport | alpské lyžování |
Klub | G.S. Fiamme Gialle[1] |
Lyže | Atomic |
Světový pohár v alpském lyžování | |
Debut | 28. prosince 2011 (v 19 letech) |
Nejlepší umístění | 3. (2017) |
Počet výher | 17 (12 sjezd, 5 Super-G) |
Stupně vítězů | 40 (22 sjezd, 12 Super-G, 5 obří sl., 1 komb.) |
Malý glóbus | 3 (sjezd: 2018, 2021, 2022) |
Medaile v alpském lyžování | |
Olympijské hry | 1 – 1 – 0 |
Mistrovství světa | 0 – 1 – 1 |
Údaje v infoboxu aktualizovány dne 5. dubna 2022 Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Přehled medailí | ||
---|---|---|
Zimní olympijské hry | ||
zlato | 2018 Pchjongčchang | sjezd |
stříbro | 2022 Peking | sjezd |
Mistrovství světa v alpském lyžování | ||
stříbro | 2019 Åre | superobří slalom |
bronz | 2017 Svatý Mořic | obří slalom |
Na Zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu se stala olympijskou vítězkou ve sjezdu,[2] jakožto jediný šampion italské výpravy v lyžování. Z pekingské Zimní olympiády 2022 přidala stříbrnou medaili v téže disciplíně, přestože ji limitovalo tři týdny staré zranění kolene.[3] V rámci světových šampionátů získala dvě medaile. Na Mistrovství světa 2017 ve Svatém Mořici obsadila třetí místo v obřím slalomu.[4] Z MS 2019 v Åre si odvezla stříbrnou medaili v superobřím slalomu s minimální ztrátou dvou setin sekundy na Mikaelu Shiffrinovou.[5]
Ve Světovém poháru debutovala lienzským obřím slalomem v prosinci 2011, v němž nepostoupila do druhého kola. V celkovém konečném hodnocení poháru se nejlépe umístila v sezóně 2016/2017 na 3. pozici. Malý křišťálový glóbus za sezónní vítězství ve sjezdu poprvé vybojovala v ročníku 2017/2018 o pouhé tři body před Vonnovou. Další vítězství přidala v sezónách 2020/2021 a 2021/2022. Stala se tak čtvrtou italskou držitelkou malého glóbu po Compagnoniové (obří slalom, 1997), Kostnerové (sjezd, 2001 a 2002) a Karbonové (obří slalom, 2008).[6]
Do října 2022 ve Světovém poháru vyhrála 17 závodů, z toho 12 ve sjezdu a 5 v superobřím slalomu. Premiérového triumfu dosáhla během března 2017 sjezdovým vítězstvím v olympijském středisku Čongson. Následující den ovládla i Super-G. V ročníku 2020/2021 vyhrála čtyři sjezdy v řadě, když si připsala prvenství ve Val-d'Isère, Svatém Antonu a dvě v Crans-Montaně. Naposledy předtím tohoto výkonu dosáhla Američanka Lindsey Vonnová během roku 2018.[7]
V sezóně 2020/2021 vyhrála do února čtyři z pěti odjetých sjezdů a v pátém obsadila druhé místo. Dva týdny před Světovým šampionátem 2021 v Cortině si však zlomila horní část holenní kosti během odpočinkové jízdy na turistické sjezdovce namísto zrušeného závodu v Garmisch-Partenkirchenu. V milánské nemocnici nemusela podstoupit operaci, ale sezóna pro ni skončila pro předpokládanou 45denní rekonvalescenci.[8][9][10]
V letech 2017 a 2018 byla vyhlášena italskou Sportovkyní roku.[11] V roce 2019 ji italský olympijský výbor jmenoval ambasadorkou na podporu pořádání Zimních olympijských her 2026 v Miláně a Cortině. V této roli se tak připojila k Albertu Tombovi.[12] V červnu 2019 se zúčastnila volby v lausannském centru MOV, v níž Italové porazili švédskou kandidaturu. V témže roce se rovněž stala velvyslankyní pro Mistrovství světa 2021 v Cortině.[13] Italský olympijský výbor ji vybral za vlajkonošku na zahajovacím ceremoniálu Zimních olympijských her 2022 v Pekingu.[14] Dva týdny před olympiádou si však při pádu v cortinském Super-G přivodila drobnou zlomeninu holenní kosti a poškodila zkřížený vaz v levém koleni. Role vlajkonošky tak připadla snowboardkrosařce Michele Moioliové. V rámci rychlé rekonvalescence po zahajovacím ceremoniálu odletěla do Pekingu.[15] Z olympijského Super-G se však odhlásila, když ji nedoléčené koleno stále nedovolilo zasáhnout do závodu.[16] O čtyři dny později se postavila na start sjezdu, v němž dojela druhá.