Čtvrtá Ženevská úmluva
mezinárodní smlouva z roku 1949 / From Wikipedia, the free encyclopedia
Čtvrtá Ženevská úmluva, celým názvem Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války, je jedna ze čtyř základních Ženevských úmluv. Byla přijata 12. srpna 1949. Zatímco první tři úmluvy se zabývají právy vojáků, čtvrtá Ženevská úmluva je první, která se zabývá humanitární ochranou civilistů ve válce.
V roce 2022 Čtvrtou Ženevskou úmluvu ratifikovalo celkem 196 zemí, které ratifikovaly i předchozí tři úmluvy.[1] Zásady Ženevských úmluv i jejich Dodatkových protokolů z roku 1977 se považují za součást obyčejového práva zavazujícího všechny členy mezinárodního společenství. Tyto úmluvy stanoví základní pravidla pro zacházení s vojáky, raněnými a válečnými zajatci, ale také pro ochranu civilistů a humanitární zásahy v případě ozbrojeného konfliktu. Jsou založeny na principu respektu k lidské důstojnosti a zakazují hrubé porušování lidských práv v časech války. Ženevské úmluvy jsou jedním z nejdůležitějších mezinárodních právních nástrojů, které chrání lidský život a lidskou důstojnost ve válkách a ozbrojených konfliktech.
Ženevské úmluvy jsou součástí právního řádu České republiky. Na základě článku 10 Ústavy České republiky mají přednost před českými zákony.[2]
Čtvrtá Ženevská úmluva v sobě zahrnuje části Všeobecné ustanovení (I. část), Všeobecná ochrana obyvatelstva proti některým účinkům války (II. část), Postavení chráněných osob a zacházení s nimi (III. část, dále děleno do čtyř oddílů), Provádění úmluvy (IV. část) a dodatečné Přílohy.[3]