Bitva u Cullodenu (skotskou gaelštinou Blàr Chùil Lodair) byla posledním vojenským střetnutím Jakobitského povstání z roku 1745. Proběhla 16. dubna 1746 nedaleko vesnice Culloden poblíž Inverness na Skotské vysočině. Britské vládní vojsko, které vedl vévoda z Cumberlandu, zde porazilo armádu jakobitů, jíž velel Karel Eduard Stuart. Jednalo se o poslední otevřenou bitvu vybojovanou na britské půdě.
Stručná fakta Trvání, Místo ...
Bitva u Cullodenu |
---|
konflikt: Jakobitské povstání |
Bitva u Cullodenu (David Morier, 1746) |
|
Trvání | 16. duben 1746 |
---|
Místo | Culloden východně od Inverness, Skotsko |
---|
Souřadnice | 57°28′38″ s. š., 4°5′33″ z. d. |
---|
Výsledek | Vítězství britských vojsk. |
---|
Strany |
---|
|
Velitelé |
---|
|
Síla |
---|
asi 9000 15 praporů pěchoty, 4 pluky dragounů, řada skotských dobrovolnických jednotek, 16 kanónů
| asi 5400 21 praporů pěchoty, 400 jízdních, 12 kanónů
|
|
Ztráty |
---|
50 mrtvých 259 zraněných, 300 zemřelých na následky zranění[1]
| 1500 – 2000 mrtvých nebo zraněných 154 zajatých 222 zajatých[1][2]
|
|
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zavřít
Karel Eduard byl nejstarším synem Stuartovského uchazeče o britský trůn Jakuba Františka Stuarta, který žil v exilu ve Francii. Věřil, že jak ve Skotsku, tak v Anglii existuje podpora obnovení vlády Stuartovců, a proto připlul v červenci 1745 do Skotska. Sebral armádu skotských jakobitských přívrženců a během září se zmocnil Edinburghu a porazil britské vládní vojsko v bitvě u Prestonpansu. Vláda povolala zpět z Vlámska vévodu z Cumberlandu, nejmladšího syna krále Jiřího II., s 12 000 vojáky, aby se s povstáním vypořádal. Povstalecká jakobitská armáda vtáhla do Anglie a dorazila až k městu Derby v hrabství Derbyshire. Poté se však obrátila zpět, protože se k ní přidal jen malý počet anglických dobrovolníků.
Jakobité s nevelkou francouzskou vojenskou podporou se pokoušeli upevnit svoji vládu nad Skotskem, kde proti nim počátkem roku 1746 stálo početné britské vládní vojsko. Takzvaně „propadlé“ vítězství jakobitů v bitvě u Falkirku nepomohlo změnit strategickou situaci – s tenčícími se zásobami a financemi a vládním vojskem, které vévoda z Cumberlandu doplnil a zreorganizoval, nezbývalo jakobitskému vedení než se Angličanům postavit a bojovat.[3] Obě armády se nakonec střetly u Cullodenu, v terénu, který více vyhovoval Cumberlandovu většímu a odpočatějšímu vojsku. Bitva trvala jen hodinu, ale jakobité při ní utrpěli krvavou porážku. Přišli o 1500–2000 mrtvých nebo zraněných,[1][2] zatímco na druhé straně bylo jen asi 300 mrtvých či zraněných.[1] Ve Skotsku sice jakobitům zůstalo ještě na 5000–6000 bojeschopných mužů, vedení se však rozhodlo, aby se rozptýlili, čímž fakticky ukončilo povstání.[4]