Johana I. Neapolská
neapolská královna (1326–1382) / From Wikipedia, the free encyclopedia
Johana I., také známá jako Jana I. (italsky: Giovanna I; prosinec 1325,[1] Neapol – 27. července 1382, Muro Lucano), byla v letech 1343 až 1382 neapolská královna[pozn. 1] a provensálská a forcalquierská hraběnka; v letech 1373 až 1381 byla také achajskou kněžnou.
Johana I. Neapolská | |
---|---|
Královna Johana I., freska od Niccola di Tommaso (kolem 1360) | |
neapolská královna provensálská a forcalquierská hraběnka | |
Období | 20. ledna 1343 – 12. května 1382 |
Korunovace | 28. srpna 1344 (sama) 27. května 1352 (s Ludvíkem I.) |
Spolu s | Ludvík I. (1352–1362) |
Předchůdce | Robert |
Nástupce | Karel III. |
Narození | prosinec 1325 Neapol, Neapolské království Neapolské království |
Úmrtí | 27. července 1382 (ve věku 56 let) Muro Lucano, Neapolské království Neapolské království |
Pohřbena | bazilika svaté Kláry |
Manželé | Ondřej Uherský (sňatek 1333; zemřel 1345) Ludvík Tarantský (sňatek 1347; zemřel 1362) Jakub IV. Mallorský (sňatek 1363; zemřel 1375) Oto Brunšvicko-Grubenhagenský (sňatek 1376) |
Potomci | Karel Martel Kalábrijský Kateřina Tarantská Františka Tarantská |
Rod | Anjou-Neapolští |
Otec | Karel Kalábrijský |
Matka | Marie z Valois |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Johana byla první dcerou vévody Karla Kalábrijského a Marie z Valois, která přežila dětství. Její otec byl synem neapolského krále Roberta Moudrého, ale zemřel dříve než on v roce 1328. O tři roky později král Robert jmenoval Johanu svou dědičkou a nařídil svým vazalům, aby jí přísahali věrnost. Aby posílil její pozici, uzavřel se svým synovcem králem Karlem I. Uherským dohodu o sňatku Johany s Karlovým mladším synem Ondřejem. Karel I. chtěl také zajistit dědictví svého strýce Ondřejovi, ale král Robert na smrtelné posteli roku 1343 jmenoval Johanu svou jedinou dědičkou. Jmenoval také regentskou radu, která měla spravovat jeho území až do Johaniných 21. narozenin, ale regenti po smrti krále nemohli převzít kontrolu nad státní správou.
Johanin osobní život zásadně ovlivnil politickou stabilitu Neapolského království (vražda jejího prvního manžela Ondřeje v roce 1345, invaze krále Ludvíka I. Uherského – ospravedlněná jako pomsta za smrt jeho bratra – a její tři pozdější sňatky s Ludvíkem Tarantským, titulárním mallorským králem Jakubem IV. a vévodou Otou Brunšvicko-Grubenhagenským) a podkopal její pozici u Svatého stolce. Navíc poté, během papežského schizmatu, se rozhodla podpořit avignonské papežství proti papeži Urbanovi VI., který ji jako odvetu prohlásil 11. května 1380 za kacířku a uzurpátorku.
Vzhledem k tomu, že všechny její děti zemřely před ní, byli jejími dědici potomci její jediné přeživší sestry Marie, jejíž první sňatek s jejich bratrancem, vévodou Karlem z Durazza, byl uzavřen bez jejího svolení. Oba manželé stáli v čele politické frakce proti Johaně. Ve snaze usmířit se s durazzovskou větví a s cílem zajistit si své nástupnictví zařídila sňatek své neteře Markéty z Durazza s jejím bratrancem (a Johaniným bratrancem z druhého kolene) Karlem z Durazza, který Johanu zajal a uvěznil a nakonec nařídil její zavraždění dne 27. července 1382.[3][4]