Německé království
From Wikipedia, the free encyclopedia
Německé království (latinsky regnum Teutonicum, regnum Alamanie či regnum Teutonicorum, tj. doslova „království Němců“) byl středověký státní útvar existující pouze v rámci Svaté říše římské jako její jádro, postupem doby v důsledku fragmentace říše jí tvořil čím dál tím formálněji.
Německé království Regnum Teutonicum Deutsches Reich
| |||||||
Geografie
| |||||||
Obyvatelstvo | |||||||
Národnostní složení |
|||||||
Státní útvar | |||||||
Vznik |
|||||||
Zánik |
1806 – zánik Svaté říše římské | ||||||
Státní útvary a území | |||||||
|
Východofranská říše (Ostfrankenreich) vznikla na základě Verdunské smlouvy v roce 843 a vládla v ní dynastie Karlovců až do roku 911. Poté se královský titul získával volbou. Prvními voliteli (kurfiřty) byli vládci kmenových knížectví, kteří obyčejně volili krále ze svého středu. Po roce 962, kdy byl Ota I. Veliký korunován císařem, se království stalo základem Svaté říše římské, která zahrnovala také Italské království (po roce 951), České knížectví a později České království (po roce 1004) a Burgundské království (po roce 1032).
Termín rex teutonicorum (král Němců) byl poprvé použit za vlády papeže Řehoře VII. během boje o investituru na konci 11. století, pravděpodobně jako nástroj polemiky proti císaři Jindřichu IV.[1] Ve 12. století, pro zdůraznění nadnárodního charakteru jejich vlády, císaři začali používat titul rex Romanorum (král Římanů).
Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce 1806 se zánikem Svaté říše římské.