Papežská svrchovanost
učení katolické církve / From Wikipedia, the free encyclopedia
Papežská svrchovanost či papežská nadřazenost je učení katolické církve, podle něhož má papež na základě svého úřadu Kristova náměstka, viditelného zdroje a základu jednoty jak biskupů, tak celého společenství věřících, a jako pastýř celé katolické církve plnou, nejvyšší a univerzální moc nad celou církví, moc, kterou může vždy neomezeně vykonávat:[1] stručně řečeno, „papež má z Božího ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a univerzální moc v péči o duše.“[2]
- Nezaměňovat s: Papežským primátem nebo Časnou mocí Svatého stolce.
- Tento článek je o katolickém duchovním učení. O učení o světské moci ve Svaté říši římské viz Univerzální moc.
Největší význam mělo toto učení ve vztahu mezi církví a světským státem, například v otázkách církevních privilegií, jednání panovníků a dokonce i nástupnictví.