Polština
západoslovanský jazyk / From Wikipedia, the free encyclopedia
Polština (polsky język polski, polszczyzna) je západoslovanský jazyk, úřední jazyk Polska a jeden z oficiálních jazyků Evropské unie. Odhaduje se[kým?], že je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí. Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – v České republice (Těšínsko), na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku, v Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.
Polština (Język polski) | |
---|---|
Mapa rozšíření Polštiny | |
Rozšíření | Polsko Polsko Česko Česko Litva Litva Izrael Izrael Slovensko Slovensko Ukrajina Ukrajina Bělorusko Bělorusko Lotyšsko Lotyšsko |
Počet mluvčích | kolem 50 milionů, z toho 38,5 v Polsku |
Klasifikace | |
Písmo | polská verze latinky |
Postavení | |
Regulátor | Rada polského jazyka (Rada Języka Polskiego) |
Úřední jazyk | Polsko, Evropská unie |
Kódy | |
ISO 639-1 | pl |
ISO 639-2 | pol (B) pol (T) |
ISO 639-3 | pol |
Ethnologue | pol |
Wikipedie | |
http://pl.wikipedia.org | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Polština je blízká češtině podobně jako obě lužické srbštiny, ale méně než slovenština. Jednotlivé západoslovanské jazyky se za společného západoslovanského prajazyka začaly vydělovat ve vrcholném středověku, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci celkem dobře rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů[1]. V průběhu staletí polština přejala mnoho slov cizího původu (zejména z latiny, francouzštiny, němčiny a češtiny) a nedošlo v ní k výraznějším puristickým zásahům. Na pomezí polštiny a češtiny je těšínské nářečí používané na severovýchodě Česka, v regionu Těšínské Slezsko. V polštině existuje i řada jiných dialektů, někdy chápaných jako samostatné jazyky, například slezština a kašubština.