Společenský odstup
omezení společenské interakce ve snaze předejít šíření infekční choroby / From Wikipedia, the free encyclopedia
Společenský odstup je jedno z nefarmakologických opatření k prevenci, zastavení nebo zpomalení šíření vysoce nakažlivých infekčních onemocnění. Opatření spočívá v udržování fyzické vzdálenosti mezi lidmi a ve snižování počtu lidí přicházejích do těsného kontaktu mezi sebou. Obvykle se jedná o příkazy a nařízení k dodržení určité vzdálenosti od ostatních (požadovaná vzdálenost se může v čase a podle země lišit) a zákazy shromažďování ve velkých skupinách. Cílem opatření je snížit pravděpodobnost kontaktu mezi infikovanými a zdravými osobami, aby se minimalizoval přenos nemoci, nemocnost a v konečném důsledku i úmrtnost.[1][2]
Během pandemie nového typu koronaviru v letech 2019–2020 Světová zdravotnická organizace (WHO) navrhla upřednostňovat termín fyzický odstup před společenským odstupem v souladu se skutečností, že je to fyzická vzdálenost, která brání přenosu nákazy.[3] Ke zpomalení šíření infekčních nemocí a zamezení nadměrného zatěžování zdravotnických systémů, zejména během pandemie, se používá několik distančních opatření, například uzavření škol a pracovišť, izolace, karantény, omezení pohybu osob a zrušení početných shromáždění.[1]
Společenský odstup je nejúčinnější, když se infekce přenáší prostřednictvím jemných kapének (kašel nebo kýchání), přímým fyzickým kontaktem včetně sexuálního styku, nepřímým fyzickým kontaktem (např. dotykem kontaminovaného povrchu) nebo vzduchem (pokud mikroorganismus může přežít ve vzduchu po dlouhou dobu).[4] Lidé, kteří dodržují odstup, jsou individuálně méně pravděpodobněji nakaženi.[5]
Společenský odstup může být méně účinný v případech, kdy je infekce přenášena primárně kontaminovanou vodou, potravou či pomocí vektorů, jako jsou komáři, klíšťata nebo jiný hmyz, méně často pak z člověka na člověka.[6]
Nevýhody společenského odstupu mohou zahrnovat osamělost, sníženou produktivitu a ztrátu dalších výhod spojených s lidskou interakcí. V místech se sníženým přístupem k technologiím může také ztížit sledování zdraví obyvatelstva.[7]