Starověké vojenství
From Wikipedia, the free encyclopedia
Starověké vojenství se vyvíjelo od počátku civilizace až do pádu Západořímské říše roku 476. Vojenství té doby se skládalo ze čtyř důležitých částí, pěchoty, kavalerie (vozatajstva), obléhacích technik a válečného námořnictva. Každá tato část vojenství byla na počátku starověku velice primitivní.
Jednou z nejdůležitějších částí armády byla pěchota. Jako první začali pěchotu využívat Sumerové. Pěšák té doby měl nekvalitní brnění a zbraně, přičemž to bylo zaviněno nedostatkem důležitých kovů. Postupem času se některé části pěchoty začaly specializovat výhradně na lukostřelbu a až do příchodu Asyřanů tvořily pěchotu velké kontingenty lučištníků a malé skupiny obrněných pěšáků (egyptská pěchota, babylonská pěchota). Asyřané (společně s Chetity) začali využívat železo a jejich pěchota byla velmi obávaná. Po Asyřanech přišli Peršané, ale ti se nijak významně nesnažili o rozvíjení jejich pěšího vojska. Mezitím se v Řecku objevil typ vojáků zvaných hoplíté, kteří bojovali ve falangách. Hoplíté nosili těžké brnění a co bylo víc, dokázali porážet velká vojska Peršanů. Po reformách Filipa Makedonského se stala falanga ještě účinnější a smrtelnější. Na konci čtvrtého století př. n. l. se v Itálii objevil zcela nový typ válečnictví tzv. manipulové válečnictví. Tím vznikly i římské legie (armádní uskupení) a ty sklízely vavříny vítězství kam jen vpadly. Samozřejmě že římská pěchota utržila i několik tvrdých porážek, ale vždy se s nimi dokázala vyrovnat. V Gali, Iberii a Germanii se pěchota neřídila žádnými postupy a boje byly divoké a neuspořádané.
Z počátku neexistovala v žádném vojsku kavalerie, nýbrž vozatajstvo (válečné vozy). Válečný vůz dominoval starověkému válečnictví až do konce druhého tisíciletí př. n. l. Velkými staviteli vozů byli především Egypťané a Chetité, kteří v té době vlastnili největší množství válečných vozů. Po domestikaci vhodných koní k jízdě se na starověkém bojišti objevila první kavalerie. Svou kavalerií prosluli hlavně Skytové, Peršané a Parthové, ale i v Řecku, Itálii, Galii, Iberii a Germánii byla kavalerie velice ceněna. Samotný Alexandr Veliký měl jízdu v oblibě a rád s ní prováděl rozhodující údery. Římané v bitvách spoléhali spíše na svoji pěchotu, a tak byla kavalerie většinou tvořena různými žoldáky. Právě v římské kavalerie byly zastoupeny skoro všechny typy jízdy.
Když se začali lidé sdružovat do měst, většinou se opevnily hradbou a tím vznikl nový typ boje, obléhání. Obléhání bylo velice náročné pro obě strany a až Asyřané se stali skutečnými obléhateli. Začaly se využívat různé stroje, jako obléhací věž, beranidlo, žebříky atd. Po pádu Asyřanů se po delší odmlce začali o obléhací techniky zajímat Řekové. Ti vynalezli několik vrhacích a střelných obléhacích zbraní. I když byly tyto zbraně účinné, Řekové je příliš nedocenili. Římané, tak jako v jiných částech vojska, přebrali to nejlepší co vzniklo na poli obléhání a dokázali to skvěle využít. Stali se největšími obléhateli starověku a nebyla před nimi pevnost, které by byla v bezpečí.
Mnoho starověkých civilizací vzniklo u moře a brzy se u nich objevila snaha o vytvoření válečného námořnictva. Velkými staviteli lodí byli Féničané, Řekové, Kartáginci a poté Římané. Díky silnému loďstvu se Féničanům dařilo zakládat kolonie v dalekých zemích. Řekům se díky jejich loďstvu dařilo porážet Peršany, kteří tím velice trpěli. Kartáginci se stali hlavní námořní mocností západního středomoří, což jim záviděli Římané. Po skončení třech punských válek se stal Řím pánem západního středomoří a za krátkou dobu už opanoval celé Středozemní moře.