Thrákové
From Wikipedia, the free encyclopedia
Thrákové (starořecky Θρᾷκες, Thrāikes, latinsky Thraci) byli skupinou indoevropských národů mluvících thráckým nebo dáckým jazykem, které ve starověku obývaly Balkánský poloostrov a přilehlé oblasti jihovýchodní Evropy.[1][2][3] V jihovýchodní Evropě sídlili hlavně na území dnešního Bulharska, Rumunska a severního Řecka, ale také v severozápadní Anatolii (Malá Asie) v Turecku.
Přesný původ Thráků není znám, ale předpokládá se, že proto-Thrákové vzešli z údajné směsi Protoindoevropanů a raných evropských farmářů, kteří přes Malou Asii přicházeli z jiných části Asie a Afriky.[4] Protothrácká kultura se vyvinula také v Gety, Dáky a také několik dalších menších thráckých kmenů. Xenofanés v šestém století př. n. l. popsal Thráky jako „modrooké a zrzavé“.[5]
Thrácká kultura byla Řeky a Římany popisována jako kmenová. Zůstali do značné míry nejednotní, přičemž jejich prvním stálým státem bylo Odryské království v pátém století před naším letopočtem. Přibližně ve stejnou dobu čelili podrobení ze strany Achaimenovské říše. Thrákové zažili krátké období míru poté, co byli Peršani poraženi Řeky v řecko-perských válkách. Odryské království ztratilo nezávislost na Makedonii na konci 4. století před naším letopočtem a nezávislost znovu získalo po smrti Alexandra Velikého.
Thrákové v polovině druhého století před naším letopočtem čelili dobytí Římany, za nichž čelili vnitřním sporům. Tvořili hlavní části povstání proti Římanům spolu s Makedonci až do třetí makedonské války. Thrákové osídlili území pojmenované podle pozdějších římských provincií Thrákie, Moesie, Dácie, Malá Skythie, Bithýnie, Mýsie, Makedonie, Panonie a v menším počtu i některé další. Tyto provincie pokrývají většinu balkánského poloostrova na sever od Řecka. Severní thrácké kmeny – Getové, žili na území od Dunaje až k Jižnímu Bugu. Poslední zaznamenané použití thráckého jazyka bylo mnichy v 6. století našeho letopočtu.
Řeky a Římany byli Thrákové popisováni jako „válečníci“ a „barbaři“ a byli upřednostňováni jako žoldáci. Starověké popisy krutých lidí jsou sporné a od poloviny 20. století v jižním Bulharsku probíhala archeologie k získání více informací o Thrácích. Jak Římané, tak Řekové je nazývali barbary, protože Thrákové nebyli ani Římané, ani Řekové, a kvůli vnímané zaostalosti jejich kultury. Vnímaná primitivnost může souviset s jejich jednoduchým životem v otevřených vesnicích. Někteří autoři poznamenali, že i po zavedení latiny stále zachovávali své „barbarské“ způsoby.[6] Zatímco Thrákové byli svými současníky vnímáni jako nenároční, údajně „měli ve skutečnosti poměrně vyspělou kulturu, která byla zvláště známá svou poezií a hudbou.“[7]
Thrákové mluvili zaniklým thráckým jazykem a sdíleli společnou kulturu.[2] Thrákové se kulturně stýkali s národy, které je obklopovaly – Řeky, Peršany, Skyty a Kelty – i když takové interakce ovlivnily pouze kruhy aristokratické elity, nikoli thráckou kulturu jako celek.[8] Mezi jejich zvyky patřilo tetování, běžné mezi muži i ženami.[9] Vyznávali polyteistické náboženství.