Ukrajinská literatura
From Wikipedia, the free encyclopedia
Ukrajinská literatura je soubor literárních děl, která byla složena či napsána Ukrajinci nebo v ukrajinštině. K nejstarším ukrajinským památkám patří lidové písně, heroické byliny a kronikářská, náboženská a epická tvorba Kyjevské Rusi v období středověku; v tomto období splývají počátky ukrajinské a ruské literatury. Po rozpadu kyjevské Rusi ve 13. století byla tato tradice přerušena. Až do konce 18. století vznikaly na území Ukrajiny texty především latinské, ruské, polské nebo staroslověnské – západní část území byla ovlivňována Polskem (později Rakouskem), východní část území Moskevským velkoknížectvím (později Ruskem). Prvním významným dílem napsaným v ukrajinštině se stala až roku 1798 satirická Enejida (Aeneida) Ivana Kotljarevského.[1]
19. století je v ukrajinské literatuře, podobně jako v ostatních evropských literaturách, charakterizovatelné postupným přechodem od romantismu přes realismus až k moderně. Romantismus, který literaturu ovládal v první polovině století, reprezentuje především básník Taras Ševčenko. Realistické období, do nějž spadá například Ivan Nečuj-Levyckij, bylo poznamenáno četnými carskými zákazy publikace v ukrajinštině. Přelom 19. a 20. století pak ovlivnil především kritik Ivan Franko a dramatička Lesja Ukrajinka. Po revolučních časech let 1917 až 1921 přišla 20. léta, která jsou v ukrajinské literatuře vnímána jako éra rozkvětu a obrození – k vlivným autorům patřil symbolista Pavlo Tyčyna a myslitel a spisovatel Mykola Chvyljovyj, který prosazoval přijímání západních kulturních vlivů.[2]
Ve 30. letech byla v rámci stalinských čistek většina ukrajinských literátů zavražděna nebo umístěna do gulagů a tvorba se podřídila režimnímu diktátu a preferování standardizovaného socialistického realismu. Po krátkém uvolnění na konci 50. a počátku 60. let, kdy publikoval například scenárista Olexandr Dovženko, režim znovu utáhl šrouby a došlo k novému zakazování a věznění. Teprve politika glasnosti ve druhé polovině 80. let znamenala možnost rozvoje různorodější literatury a omezení cenzury. Obrat ke svobodnějšímu literárnímu prostředí byl dovršen po rozpadu Sovětského svazu a osamostatnění Ukrajiny, kdy se generace autorů vrhla na dosud tabuizovaná témata a postmoderní přístupy. V 90. letech pak slavil úspěch zejména Jurij Andruchovyč.[3]