Čtyři znaky církve
From Wikipedia, the free encyclopedia
Čtyři znaky církve, známé také jako atributy církve,[1] popisují čtyři charakteristické přívlastky tradiční křesťanské ekleziologie, jak jsou vyjádřeny v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry dokončeném na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 n. l.: „Věříme v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev“.[2]
Toto ekumenické vyznání víry se dnes přednáší při liturgii katolické církve (latinského i východního obřadu), pravoslavné církve, starobylé východní církve, asyrské východní církve, moravské církve a luteránských církví, metodistické církve, presbyteriánské církve, anglikánské společenství a členové reformovaných církví,[3] i když si jej vykládají velmi odlišně a někteří protestanti slovo „katolický“ ve vyznání víry pozměňují a nahrazují jej slovem „křesťanský“. Česká římskokatolická církev používá v liturgii místo výrazu „katolická“ výraz „všeobecná“.
Ačkoli jedno vyznání se od druhého liší mnoha doktrínami, které vycházejí z tradice i z různých výkladů Bible (což do značné míry vysvětluje, proč existuje mnoho různých vyznání), představují Čtyři znaky souhrn toho, co mnozí duchovní a teologové v minulosti považovali za nejdůležitější tvrzení křesťanství.