Štěpán Dušan
srbský car / From Wikipedia, the free encyclopedia
Štěpán Uroš IV. Dušan (srbsky: Стефан Урош IV Душан, Stefan Uroš IV. Dušan, Štěpán Uroš IV. Dušan,[1] někdy pouze Štěpán Dušan[2] či pouze Dušan,[3] přezdívaný Silný,[4] 1308 ?– 20. prosince 1355), syn srbského krále Štěpána (Stefana) Uroše III. a jeho první choti Theodory, byl srbský panovník vládnoucí v letech 1331 až 1355, do roku 1345 s titulem krále, od roku 1345 panoval až do svého skonu (1355) jako car.
Štěpán Dušan | |
---|---|
Car a autokrat Srbů a Řeků | |
Štěpán Dušan | |
Doba vlády | 1331 - 1355 |
Korunovace | 8. září 1331 na krále 16. dubna 1346 na cara |
Úplné jméno | Štěpán Uroš IV. Dušan |
Tituly | Král a car srbský |
Narození | asi 1308 |
Úmrtí | 20. prosince 1355 Okres Devoll |
Předchůdce | Štěpán Uroš III. |
Nástupce | Štěpán Uroš V. |
Manželka | Jelena Bulharská |
Potomci | Uroš (Štěpán Uroš V.) |
Rod | Nemanjići |
Otec | Štěpán Uroš III. |
Matka | Theodora Bulharská |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Dušan patřil mezi nejvýznamnější vládce srbského státu. Za jeho vlády Srbsko dosáhlo velkého územního, kulturního i společenského rozkvětu. Přitom způsob, jakým se dostal k moci, nebyl příliš čistý – v roce 1331 povstal proti svému otci králi Urošovi III., a sesadil ho. Po nástupu na trůn zahájil Dušan expanzi, především na území Byzance, Uher a dnešní Albánie. V době druhé občanské války ve Východořímské (byzantské) říši (1342–1354) Štěpán IV.Dušan měnil strany v konfliktu ku prospěchu své země. Po dobytí města Serres se roku 1345 prohlásil carem a o Velikonocích roku 1346 byl ve Skopje korunován jako basileus kai autokrator Serbon kai Romaion – basileus (císař) a samovládce Srbů a Romájů (Řeků).[pozn. 1] O tři roky později (1349) byl na sněmu duchovenstva a šlechty ve Skopje schválen Zákoník cara Štěpána Dušana, významná památka slovanského středověkého zákonodárství. Roku 1354 byl Zákoník doplněn. Dušan zemřel příštího roku, 20. prosince 1355 , uprostřed příprav k boji proti Osmanům. Za vlády Dušanova syna a nástupce Štěpána Uroše V. (1355–1371) se Dušanova „veleříše“ rozpadla.