Druhá Ženevská úmluva
smlouva z roku 1949 / From Wikipedia, the free encyclopedia
Druhá Ženevská úmluva je jednou ze čtyř úmluv upravujících podmínky a pravidla ochrany osob, které se buďto ozbrojeného konfliktu primárně aktivně nezúčastní (civilisté) nebo se jejich způsob participace změní (váleční zajatci, ranění a nemocní vojáci) dle mezinárodního práva.[1]
Celým názvem Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři byla naposledy aktualizována během diplomatické konference v Ženevě za účelem revize X. Haagské úmluvy z 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské dohody z r. 1906 na válku námořní.[2] Konference se konala ve dnech od 21. dubna do 12. srpna 1949, přičemž byly aktualizovány i další tři úmluvy a Čtvrtá Ženevská úmluva byla doplněna. Na ratifikaci úmluv se podílelo 194 států.[1] Navrhovatelem a vykonavatelem těchto úmluv je Mezinárodní výbor Červeného kříže.[3]
Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů a dodatkové protokoly k těmto úmluvám jsou hlavním podkladovým materiálem a základním pramenem mezinárodního humanitárního práva, které má za cíl zmírnit následky válečných konfliktů a utrpení jejich obětí, dokud není možno válečný konflikt zcela vyloučit. Snahou je zachovávat lidskou důstojnost a podporovat nediskriminující chování v rámci poskytování pomoci, a to ať už se jedná o osoby, které nejsou na konfliktu přímo účastny nebo o osoby z konfliktu vyřazené (pro nemoc, zranění, zajetí).[3]