Dějiny Ruska
From Wikipedia, the free encyclopedia
Dějiny Ruska jako státu začínají ve 13. století vydělením moskevského knížectví z knížectví vladimirsko-suzdalského, jednoho z dědiců Kyjevské Rusi zaniklé po vpádu Mongolů. Ruské carství vzniklo roku 1547, kdy si moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný začal dědičně nárokovat titul car vší Rusi. V roce 1721 za Petra Velikého se Rusko stalo Ruským impériem. Během své historie až do počátku 20. století se Rusko díky výbojům rozrostlo z malého knížectví na mnohonárodnostní imperiální velmoc, rozlohou největší stát světa. Impérium se rozpadlo v důsledku revoluce roku 1917 a navazujících událostí, jeho dědicem se stala Ruská sovětská republika. Ta byla v letech 1922–1991 nejdůležitější svazovou republikou Sovětského svazu (SSSR), který obnovoval ruskou říši pod ideologií marxismu-leninismu. Po vítězství ve druhé světové válce a rozšíření sféry vlivu se Sovětský svaz proměnil v supervelmoc. V důsledku vnitřního vývoje se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl a největším nástupickým státem se stala Ruská federace. Politika určující směřování Ruska od roku 2000 bývá označována jako putinismus podle předního politika a lídra Vladimira Putina.
První stát na území východních Slovanů byla Kyjevská Rus s hlavním městem Kyjevem a prvním knížetem Olegem. Za varjažského knížete Vladimira přijali vládci Rusi křesťanství. Kyjevská Rus se pak postupně rozpadla a na jejím místě se vytvořila menší ruská knížectví. Ta poté nedokázala obstát vůči náporu mongolských kmenů, které značnou část země obsadily, vyplenily a začaly vybírat od místních vládců poplatky.
Koncem 13. století době došlo k rozvoji Moskevského knížectví, jež postupně získávalo stále větší území a poté i nezávislost na mongolské Zlaté hordě. V 16. století se moskevští vládcové začali titulovat jako carové (císaři) v návaznosti na zaniklou Byzantskou říši. Za vlády Ivana IV. zvaného Hrozný došlo k razantní územní expanzi na sever a na východ, kde byl dobyt Kazaňský chanát. Do této doby také spadá státem organizovaný teror zvaný opričnina. Po smrti Ivana IV. a jeho pozdějšího nástupce Borise Godunova se Rusko dostává do krize, jež byla ukončena nástupem dynastie Romanovců. Jeden z nejvýznamnějších carů Petr I. Veliký dosáhl dalších územních zisků a provedl také rozsáhlé hospodářské a vojenské reformy. Další významnou panovnicí byla carevna Kateřina II. Veliká, za jejíž vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci, a to zejména na úkor Polska, které roku 1795 úplně zaniklo a bylo rozděleno mezi Rusko, Prusko a Habsburskou monarchii. Po Velké francouzské revoluci a jako významná vojenská mocnost v době napoleonských válek prosazovalo Rusko svůj vliv v řadě zemí Evropy s cílem zamezit jakýmkoliv revolučním změnám. Po prohrané krymské válce mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií, Francií, Sardinským královstvím a Osmanskou říší na straně druhé se rozhodl car Alexandr II. přistoupit na několik opatření, která měla za cíl reformovat ruský stát a společnost. Roku 1861 tak byl zrušen ruský systém nevolnictví, nicméně princip samoděržaví, tj. neomezené moci panovníka, zůstal zachován.[1]
Po další prohrané válce s Japonskem roku 1905 a také následkem Krvavé neděle přistoupil car Mikuláš II. k dalším reformám. V první světové válce se Rusko postavilo na stranu Francie, Velké Británie a Srbska proti Ústředním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše).
Roku 1917 vypukla Únorová revoluce, která svrhla carský režim a nastolila demokratickou vládu. Ta však byla svržena během Říjnové revoluce téhož roku a v zemi byla nastolena komunistická vláda pod vedením Vladimira Iljiče Lenina. V občanské válce nakonec bolševici zvítězili a získali pod svou kontrolu značnou část původní carského impéria. Na tomto území se vytvořily komunistické státy, které byly sjednoceny do Svazu sovětských socialistických republik. V zemi zavládla levicová diktatura, přísná cenzura a státem organizovaný teror. Spolu s tím začalo znárodňování majetku a převádění většiny hospodářských zařízení pod kontrolu státu. Za vlády Leninova nástupce Josifa Vissarionoviče Stalina se v teroru nadále pokračovalo, navíc v zemi proběhl nucený přesun zemědělců do výrobních družstev (kolchozů a sovchozů). Tím jednak poklesla zemědělská produkce, jejíž značná část se kromě toho vyvážela, aby bylo z čeho financovat překotnou státem organizovanou industrializaci. V nastalém hladomoru zahynulo zejména v jižním Rusku a na Ukrajině asi 5-7 milionů lidí.[2]
Během druhé světové války, jejíž východní frontu Rusové nazývají "Velká vlastenecká válka", utrpěl Sovětský svaz nezměrné ztráty na životech i na majetku. Vítězství v této válce však vedlo k tomu, že se Sovětský svaz stal supervelmocí kontrolující řadu států východní, jihovýchodní a střední Evropy. V nadcházejícím konfliktu se Spojenými státy, zvaném studená válka, se však na konci 80. let 20. století Sovětský svaz postupně ekonomicky zhroutil a rozpadl, přičemž vedle Ruské federace vzniklo 15 dalších národních států.
Prvním ruským prezidentem se stal Boris Jelcin, za jehož vlády Rusko přešlo od státem plánované ekonomiky k tržnímu systému. Po nástupu prezidenta Vladimira Putina došlo k ekonomické stabilizaci a v posledních letech Rusko posiluje svojí mezinárodní pozici. Jak na jeho vlastním území tak mimo něj došlo k řadě ozbrojených konfliktů s účastí ozbrojených sil Ruska – první a druhá čečenská válka, válka v Jižní Osetii, anexe Krymu, obsazení východní Ukrajiny a ruská intervence v Sýrii.