Křesťanská denominace
From Wikipedia, the free encyclopedia
Křesťanská denominace je samostatný náboženský útvar v rámci křesťanství, který zahrnuje všechny církevní obce stejného druhu, identifikovatelné podle znaků, jako je název, konkrétní historie, organizace, vedení, teologické učení, styl bohoslužby a někdy i zakladatel. Jedná se o sekulární a neutrální termín, který se obecně používá k označení jakékoli etablované křesťanské církve. Na rozdíl od kultu nebo sekty je denominace obvykle považována za součást hlavního křesťanského náboženského proudu. Většina křesťanských denominací se označuje jako církve, zatímco některé novější denominace mají tendenci zaměňovat pojmy církve, shromáždění, společenství atd. Rozdělení mezi jednou a druhou skupinou je dáno autoritou a učením; otázky jako Ježíšova přirozenost, autorita apoštolské posloupnosti, biblická hermeneutika, teologie, ekleziologie, eschatologie a papežský primát mohou oddělovat jednu denominaci od druhé. Skupiny denominací – často sdílející v zásadě podobnou víru, praxi a historické vazby – se někdy označují jako „větve křesťanství“. Tyto větve se v mnoha ohledech liší, a to zejména rozdíly v praxi a víře.[1][2][3][4][5][6][7]
Jednotlivé denominace se značně liší v míře vzájemného uznávání. Některé skupiny tvrdí, že jsou přímými a jedinými autentickými nástupci církve založené Ježíšem Kristem v 1. století n. l. Jiné však věří v denominacionalismus, kdy některé nebo všechny křesťanské skupiny jsou legitimními církvemi téhož náboženství bez ohledu na jejich rozlišující označení, víru a praxi. Kvůli tomuto pojetí některé křesťanské organizace odmítají termín „denominace“ pro své označení, aby se vyhnuly naznačování rovnocennosti s jinými církvemi nebo denominacemi.
Katolická církev, která má více než 1,3 miliardy členů, tj. 50,1 % všech křesťanů na světě,[8][9] se nepovažuje za denominaci, ale za původní předdenominační církev.[10] Protestantské denominace mají dohromady odhadem 800 milionů až 1 miliardu stoupenců, což představuje přibližně 37 až 40 % všech křesťanů na světě.[8][11] Katolicismus a protestantismus (k hlavním tradicím patří adventismus, anabaptismus, anglikánství, baptismus, luteránství, metodismus, Moravští bratři, letniční, Plymouthští bratři, kvakerství, reformovaní a valdenští) společně tvoří západní křesťanství.[12][13] Západní křesťanské denominace převládají v západní, severní, střední a jižní Evropě, subsaharské Africe, Americe a Oceánii.[14]
Pravoslavná církev, jejíž počet stoupenců se odhaduje na 230 milionů,[15][11][16] je druhou největší křesťanskou církví na světě a považuje se také za původní předdenominační církev. Pravoslavní křesťané, z nichž 80 % tvoří pravoslavní a 20 % staré pravoslavné církve, tvoří asi 11,9 % světové křesťanské populace.[15] Pravoslavná církev je sama o sobě společenstvím zcela nezávislých autokefálních církví (neboli „jurisdikcí“), které se většinou navzájem uznávají. Podobně katolická církev je společenstvím církví sui iuris, včetně 23 církví východních. Pravoslavná církev, 23 východních katolických církví, staré pravoslavné církve, Asyrská církev Východu, Starobylá církev Východu a východní luteránské církve tvoří východní křesťanství. Existují někteří východní protestantští křesťané, kteří přijali protestantskou teologii, ale mají kulturní a historické vazby na ostatní východní křesťany. Východní křesťanské denominace jsou zastoupeny především ve východní Evropě, severní Asii, na Blízkém východě, v severovýchodní Africe a v Indii (zejména v jižní Indii).
Křesťané mají různá učení o církvi („těle věřících“, které podle nich založil Ježíš Kristus) a o tom, jak božská církev odpovídá křesťanským denominacím. Katolická, pravoslavná, orientální a církev Východu, každá z nich zastává názor, že pouze jejich specifická organizace věrně reprezentuje jednu svatou katolickou a apoštolskou církev, s vyloučením všech ostatních. Protestanti šestnáctého století se oddělili od katolické církve v důsledku reformace, hnutí proti katolickému učení a praxi, které reformátoři považovali za porušení Bible.[17][18][19] Obecně platí, že příslušníci různých denominací se navzájem uznávají za křesťany, přinejmenším do té míry, že si vzájemně uznávají křest a uznávají historicky ortodoxní názory včetně Ježíšova božství a učení o hříchu a spáse, i když plnému společenství mezi církvemi brání doktrinální a ekleziologické překážky.
Restauracionismus vznikl po druhém velkém probuzení a společně potvrzuje víru ve velké odpadlictví, čímž prosazuje víru v obnovu toho, co považují za prvotní křesťanství.[20] Patří sem mimo jiné mormoni, irvingiáni, christadelfiáni, swedenborgiáni, svědkové Jehovovi, ačkoli víra mezi těmito náboženstvími se značně liší.[21][22][23]
Od reforem kolem Druhého vatikánského koncilu v letech 1962–1965 katolická církev označuje protestantské církve jako církevní společenství, zatímco termín „církev“ vyhrazuje pro „apoštolské“ církve, včetně pravoslavné a staré východní církve, jakož i antické a asyrské církve Východu (viz subsistit in a teorie větví). Někteří Nedenominační křesťané se však nehlásí k žádné konkrétní větvi,[24] i když jsou někdy považováni za protestanty.[25][26][27][28]