Období Sengoku
From Wikipedia, the free encyclopedia
Období Sengoku (japonsky: 戦国時代; Sengoku džidai), neboli období válčících států, bylo období sociálních převratů, politických intrik a téměř nepřetržitého válečného konfliktu v Japonsku, které trvalo zhruba od poloviny 15. až do počátku 17. století.
Přestože si šógunát Ašikaga uchoval struktury Kamakurské bakufu a zřídil vojenskou vládu založenou na stejných socioekonomických právech a dohodách vytvořených klanem Hódžó v Kodexu Džóei v roce 1232, selhal při získávání věrnosti mnoha daimjóů, zejména těch, jejichž panství byla daleko od Kjóta. Jak rostl obchod s Čínou, rozvinula se ekonomika a používání peněz se stalo všeobecně rozšířené s tím, jak vznikaly trhy a centra obchodu. Rozmach ekonomiky spolu se zdokonalením zemědělství a maloobchodu vedl k touze po větší lokální autonomii na všech úrovních sociální hierarchie. Už na začátku 15. století utrpení a bída zapříčiněné přírodním katastrofami jako zemětřesení a hladomory často sloužily jako podněty k ozbrojeným povstáním rolníků vyčerpaných povinnostmi a daněmi. Období Sengoku se dá lépe pochopit při srovnání s „temným středověkem“ v Evropě, který byl přechodným obdobím při přesunutí moci z Říma na ty, kteří se stali králi v Evropě. V Japonsku to byla decentralizace vlády z Kjóta na množství daimjóů, kteří se dostali k moci během tohoto neklidného období.
Válka Ónin (1467–1477), konflikt, který měl kořeny v ekonomických nesnázích a rozvinul se po sporech ohledně následníka šógunátu, je obecně považován za začátek období Sengoku. „Východní“ armáda klanu Hosokawa a jeho spojenců se utkala se „západní“ armádou klanu Jamana a tyto armády bojovaly v Kjótu a jeho okolí téměř 11 let. Následně se konflikt rozšířil i do vzdálených provincií.
Období Sengoku vyvrcholilo poté, co tři nejsilnější vojenští vůdci – Nobunaga Oda, Hidejoši Tojotomi a Iejasu Tokugawa – Japonsko postupně sjednotili. Vítězem se stal poslední z nich, Iejasu Tokugawa, jehož šógunát Tokugawa po vítězném obléhání Ósaky získal moc na příštích 250 let. Zároveň s tím nastoupilo Japonsko politiku dobrovolné izolace, tzv. sakoku.