Věc (právo)
From Wikipedia, the free encyclopedia
Věc (latinsky res) je v českém právu definována v ustanovení § 489 a následujících občanského zákoníku (dále jen „OZ“), dle kterého: „Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“ Věc určená k obecnému užívání je veřejný statek (§ 490 OZ). Věc může být předmětem (objektem) práv, ne však jejich nositelem (subjektem). V procesním právu znamená věc (causa) záležitost, kterou je třeba vyřídit, například soudní případ.
Aby se jednalo o věc v právním smyslu, musí být splněny kumulativně tři základní znaky:
- Rozdílnost (odlišnost) od osoby. Věcmi v právním smyslu jsou takové součásti objektivní reality, které jsou rozdílné od osoby. Lze tedy říct, že všechno, co není osobou v právním smyslu, je věcí.
- Užitečnost - schopnost sloužit potřebě osob. Věci v právním smyslu jsou jen takové objekty, které slouží potřebám osob v právním smyslu a jsou osobám užitečné.[1] Užitečností se nerozumí jen faktické přinášení užitku konkrétnímu vlastníkovi, ale objektivní způsobilost přinášet především hospodářský užitek (čímž se nevylučuje užitek estetický či jiný). Užitečné je to, co je prospěšné pro život člověka, a tedy má i hodnotu. Užitečnost není vnitřní vlastností věci (s věcí trvale a neoddělitelně spjatou); o tom, co je užitečné, a co tedy je vzhledem k tomu věcí, rozhodují lidská vůle a poznání i schopnosti člověka.
- Ovladatelnost. Věcí v právním smyslu je to, co může být předmětem majetkových práv, především vlastnického práva. Obecně je pro věc v právním smyslu typické, že si ji lze přivlastnit a tedy i ovládat. Ne vše, co je pro člověka užitečné (vzduch, déšť, slunce, žhavé zemské jádro), lze ovládat. V případě nehmotných věcí (obchodního tajemství, dovedností, investičních nástrojů, cenných papírů a podobně, ale především práv) by však podmínka ovladatelnosti byla absurdní, proto se nevztahuje na všechny věci, ale pouze na ty, u kterých to jejich povaha připouští.