Ženevské úmluvy
normy mezinárodního práva pro humanitární zacházení ve válce / From Wikipedia, the free encyclopedia
Ženevské úmluvy jsou čtyři úmluvy a tři dodatkové protokoly, které upravují podmínky a pravidla na ochranu osob boje se neúčastnících (civilisté, zdravotníci) nebo z bojů vyřazených (váleční zajatci, ranění, nemocní či ztroskotaní vojáci) během ozbrojených konfliktů podle mezinárodního práva. Poslední revize ženevských úmluv byly sjednány na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949, přičemž byly aktualizovány předchozí první Ženevská úmluva, druhá Ženevská úmluva a třetí Ženevská úmluva a doplněna čtvrtá Ženevská úmluva. Ženevské úmluvy byly ratifikovány (v některých případech s výhradami) 196 státy.[1]
Ženevské úmluvy původně upravovaly ochranu obětí ozbrojených konfliktů (ženevské právo), avšak dodatkové protokoly z roku 1977 upravují i způsoby a prostředky vedení války (haagské právo, jehož dalšími prameny jsou také Haagské úmluvy, Ženevský protokol, Úmluva o zákazu nebo omezení některých konvenčních zbraní a řada dalších smluv).[zdroj?]
Ženevské úmluvy spolu se svými dodatkovými protokoly představují základní prameny válečného práva. Jejich hlavní zásadou je, že v případě války musí být respektována důstojnost lidské bytosti a bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování musí být před válkou a jejími následky chráněni ti, kdo se konfliktu přímo neúčastní, jakož i ti, kdo byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí. Smluvními stranami Ženevských úmluv jsou všechny státy světa a jejich zásady a zásady prvního a druhého dodatkového protokolu jsou součástí mezinárodního obyčejového práva a z toho titulu zavazují každého člena mezinárodního společenství.[zdroj?]
Ženevské úmluvy zavazují každou skupinu účastnící se ozbrojeného konfliktu, tedy nejen vládní síly, ale i například povstalce.[zdroj?] Ženevské úmluvy musí být dodrženy všemi stranami konfliktu za všech okolností, tedy i bez ohledu na chování kterékoli ze stran konfliktu. Vážná porušení Ženevských úmluv představují válečné zločiny a pachatel je trestně odpovědný podle mezinárodního trestního práva.
Odpovědnost za porušení Ženevských úmluv nese nejen ten, kdo se ho dopustil, ale i ten, kdo takové porušení nařídil i ten, kdo z nedbalosti při výkonu své funkce porušení ze strany podřízených umožnil.[zdroj?] Dále pak skutečnost, že k porušení došlo na základě příkazu nadřízeného, nezbavuje sama o sobě podřízeného odpovědnosti za takovýto čin.[zdroj?]
Každý stát je povinen osobu podezřelou z vážného porušení postavit před soud, bez ohledu na její státní příslušnost, nebo ji vydat státu majícímu na jejím stíhání zájem.[zdroj?]